Září 2008

Cesc Fabregas - Zlatý vášnivý a drzý

30. září 2008 v 19:57 | Liyah |  Cesc Fabregas - Články
V městečku Arenys de Mar nedaleko Barcelony žije čtrnáct tisíc lidí. Každé odpoledne se handrkují o ceny na rybářském tržišti, večer korzují kolem moře po promenádách, jsou pyšní na svého básníka Salvadora Espriu a tuřínový festival. Jedno však místní zbožňují nade vše: klábosit o chlapci, který jednou může získat Zlatý míč. Říkají mu Cesc a narodil se právě v Arenys de Mar. Francesc Fabregas.


Bylo mu 16 let a 177 dní, když poprvé nastoupil za první mužstvo Arsenalu. V Ligovém poháru proti Rotherhamu jako nejmladší hráč v historii.
Bylo mu 16 let a 212 dní, když za první mužstvo Arsenalu poprvé skóroval. V Ligovém poháru proti Wolverhamptonu jako nejmladší hráč v historii.
Francesc Fabregas, řečený Cesc, byl stvořen pro velký fotbal.
Namachrovaný? Kdeže
"Jestli je pro někoho fotbal složitá hra, tak v jeho podání vypadá naprosto jednoduše," říká trenér londýnského klubu Arséne Wenger.
Když si drobného šikulu vyhlédl v létě roku 2003 v juniorském výběru Barcelony, nikoho to příliš nevzrušovalo. A dnes? Ten příběh už nemůže být lhostejný nikomu. Španělský záložník patří do exkluzivní společnosti nejlepších fotbalistů světa.
Hádali byste, že v květnu oslavil teprve dvacetiny? Podle stylu hry určitě ne. Fabregas se na hřišti chová jako mazák, který přesně ví, kam naběhnout, kdy útok zbrzdit, kdy poslat daleký pas, kdy udělat kličku. Má přehled, ví, jak rozehrát standardní situace, kdy do soupeře ostře zajet skluzem, kdy provokovat.
Jistě - i provokovat. V anglické lize si na něj často stěžují, že se chová jako namachrovaný frajírek, který nehraje fér. "Jen nejsem vystrašený," hájí se. "Kdybych se bál, neprosadím se."
Pamatujete letošní předkolo Ligy mistrů proti Spartě? Po 25 minutách na půlicí čáře drsně sklouznul do sparťanského kapitána Tomáše Řepky a zranil mu levé koleno. "Šel mi vyloženě po koleně. Bylo to sprosté," nadával Řepka.
"Nechtěl jsem. Sorry," omlouval se Španěl. Při utkání bylo zřejmé, že mu nevraživá atmosféra vůbec nevadí. Soupeři odrovnal jeho vůdce, ještě mu poslal několik jedovatých poznámek a pak celý zápas poslouchal, jak na něj stadion píská. S vytetovanými iniciálami CF na zápěstí dál řídil fotbalovou továrnu jménem Arsenal. Jako přesně naprogramovaný počítač.
Odrovnal pražská »S«
Do sezony vletěl Fabregas excelentně: za šestnáct zápasů vstřelil jedenáct gólů, přidal sedm asistencí, v září ho vyhlásili nejlepším hráčem Premier League a spoluhráč Emmanuel Adebayor o něm prohlásil: "Dnes je nejlepším hráčem světa."
V předkole Ligy mistrů vyřadil Řepku i celou Spartu, v hlavní soutěži si smlsnul na Slavii. V prvním utkání ji nádherným obstřelem pokořil hned v 5. minutě a dál se na hřišti choval jako král, dokud se v 58. minutě netrefil znovu. Byla to laskomina. U vlastní branky odhlavičkoval roh Ladislava Volešáka, přesně za 18 vteřin si na druhé straně levačkou zpracoval přihrávku od Thea Walcotta a pravačkou vypálil k tyči - 6:0 pro Arsenal. Aplaus vestoje pro Fabregase, jenž sprintoval 80 metrů dopředu jen v předtuše toho, že by mohl dostat míč. Naslepo. Oddaně a naučeně.
Právě v porovnání s českým klubovým fotbalem bylo evidentní, v jak vyspělého hráče mladý Katalánec vyrostl. "Fotbalově je úplně někde jinde. A to, co provedl Řepkovi, ho charakterizuje. Fabregas klidně vyjede na kapitána soupeře, i když to nedělá extrémně často. Němci pro to mají výraz, který znamená snaha prosadit se. To je jackpot," říká trenér Josef Csaplár.
Snaha prosadit se! To je, oč tu běží.
Fabregas ji měl v sobě, jen potřeboval popostrčit. Stalo se, když váhal se stěhováním do Londýna. Hrál za mládežnickou akademii v Barceloně, na ubytovně v La Masii mastil s kamarádem Lionelem Messim hry na playstation a snil o smlouvě v klubu, který miloval. Měl nesporný talent, a nechtělo se mu od rodiny, do cizí země. "Zkus to, nemáš se čeho bát. Neslibuju ti, že budeš hrát od začátku pravidelně, ale šanci ti dám," hučel do něj tenkrát Wenger, fotbalový profesor z Arsenalu.
Nakonec ho přemluvil a nejlepší z Wengerových učňů podepsal 11. září 2003 smlouvu. Dnes děkuje: "Byla to ta nejlepší volba, jakou jsem mohl udělat." Loni prodloužil kontrakt do roku 2014...
Začínal jako defenzivní záložník, což už dávno neplatí.
Fabregas = špílmachr.
Fabregas = největší hvězda.
Fabregas = budoucnost Arsenalu.
"Pomáhá mi, že každý zápas hraju pod tlakem. Cítím, jak se zlepšuju," říká.
Trenér Wenger ho jednou přirovnal k hokejové legendě Waynu Gretzkému. Experti totiž v 70. letech rozebírali každičký pohyb začínajícího supermana, aby pochopili, proč je tak dokonalý. Fotbaloví odborníci dnes podrobně sledují Fabregase. Magazín Champions napsal: "Může kolem něj být
21 hráčů, a on většinou udělá to jediné správné. Instinktivně! Má ten dar."
Jestliže se Španělovi ještě minulý rok vyčítalo, že dává málo gólů, letos už to neplatí. Na konci listopadu byl druhým nejlepším střelcem Arsenalu. Jen útočník Adebayor pálil trochu líp.
Umí být zlý. Rosický ne
"Fabregas se narodil, aby jednou získal Zlatý míč. Já takové hráče miluju. Mimořádný talent, který na sobě v mimořádných podmínkách mimořádně pracuje. Možná není tak efektní jako Ronaldinho, ale je maximálně efektivní," tvrdí trenér Csaplár. "Má v sobě něco, co chybí Tomáši Rosickému. Větší zlo. Oba jsou světoví hráči, ale Fabregas dokáže být víc zlý."
V šestnácti ani nedoufal, že by se mohl v Arsenalu prosadit. Zvlášť přes dvojblok zkušených konkurentů Patricka Vieiru a Gilberta Silvu. Fabregas byl zakřiknutý, sedával v rohu, anglicky nemluvil. Za sezonu 2003/04, kdy Arsenal vytvořil historický rekord v ligové neporazitelnosti, ani nedostal medaili pro mistra, protože nesehrál jediný ligový zápas. Nastupoval jen v pohárech.
No a?! Šance přišla pak. A životní, jak sliboval kouč Wenger. Teenager ze Španělska hrál čím dál častěji, proti Trondheimu v Lize mistrů dokonce skóroval. Bylo mu 17 let a 218 dní, což ho dodnes řadí mezi pět nejmladších střelců v historii soutěže. Za další rok už nebylo pochyb, že Fabregasova hvězda zazáří. Konečně se dočkal čísla 4, které tolik miluje. Kvůli Pepovi Guardiolovi, jehož obdivoval v Barceloně. Kvůli předchůdci Vieirovi, jenž odešel do Juventusu. A kvůli tomu, že se narodil čtvrtého.
Za sezonu 2006/07 ho fanoušci zvolili nejlepším hráče Arsenalu. Jednoznačně. Dostal 60 procent všech hlasů a maminka Muria nadšeně vyprávěla: "Kdyby Cesc zůstal v Barceloně, nikdy by neměl takový úspěch. Jedině Messi se z jeho ročníku prosadil. Protože je Argentinec. Spousta kluků odchází ze Španělska do Anglie naučit se jazyk a pracovat v McDonald's. Jenže pro Ceska je smyslem života fotbal."
Fabregas bydlel v podnájmu u jedné londýnské rodiny, ani auto nepotřeboval, poctivě se učil jazyk, ve volných chvílích koukal na horory a žil jen pro fotbal. To vlastně platí pořád.
"Tenhle kluk není na prodej," hlásí trenér Arsenalu.
Pochopitelně! Kdo by se zbavoval takového pokladu? S nabídkou neuspěla Barcelona ani Real Madrid. A hlavně: samotnému Fabregasovi se už nikam nechce. "Když jsem do Anglie přijel poprvé, myslel jsem na to, jak se jednou vrátím domů do Španělska. Ale teď musím říct, že každým dnem jsem šťastnější v Londýně. Anglická liga je vášnivá, rychlá, útočná, zářivá," nechal se slyšet v říjnu.
"Stále víc toužím po tom, abych tu zůstal dlouho, do konce kariéry."
Do konce kariéry? To je ještě hodně hodně hodně daleko.
"O věk tady nejde. Důležité je, jakou máte vášeň pro fotbal," říká Fabregas.
A on je vášní přímo naplněný.
P�%

Tomáš Rosický - Nejsem showman (2 část)

30. září 2008 v 19:55 | Liyah |  Tomáš Rosický různé
Neoslabuje to vaši pozici lídra?
V kabině nároďáku stoprocentně ne. Když někdo točí reklamy, neznamená to, že má v kabině větší slovo. A navenek? Může být. Lidi můžou brát Petra jako většího lídra, fajn, ať ho tak berou. O tuhle pozici se neperu.
Nedávno proběhlo roční výročí skandálu na pokoji 433. Tehdy za tým také mluvil víc Petr Čech než vy...
Vím, že teď by se to každému hodilo, ale k tomu se vracet nebudu, protože když jsem se k tomu chtěl vyjádřit, nikdo mi nedal prostor.
Jaký máte vztah s Petrem Čechem? Jste spíše rivalové než kamarádi, že?
Rivalové? V čem? S Petrem mám normální vztah, když se potkáme, vždycky si spolu máme co říct. Mezi námi je to úplně v pohodě, nikdy jsme spolu neměli žádný problém. Nejsme dva kohouti na jednom smetišti.
Žijete ve stejném městě. Navštěvujete se?
To ne. Za dobu, co jsem tady, jsme se mimo hřiště viděli jednou, ale to je dané mnoha okolnostmi. My nikdy nebudeme strašně velcí kamarádi, ale jak už jsem říkal - o tom to přece není.
Dotkly se vás názory, že nejste správným kapitánem národního týmu?
Poté, co jsme postoupili na EURO, k tomu nemusím nic říkat. (směje se) Se špatným kapitánem se přece na mistrovství Evropy dojít nedá, ne?
Nechtěl jste kapitánskou pásku vrátit?
Neuvažoval jsem o tom. Kdyby za mnou kvůli tomu přišel trenér nebo spoluhráči, vrátil bych ji okamžitě. Nijak se jí nedržím. Je to pro mě čest být kapitánem reprezentace České republiky, ale nebazíruju na tom.
Jak jste se dozvěděl o úmyslu Karla Brücknera skončit po mistrovství Evropy?
Jako všichni ostatní, myslím, že o tom nevěděl vůbec nikdo. Bavil jsem se o tom s Lukášem Tučkem (tiskový mluvčí reprezentace - poznámka redakce), a ani on netušil, že to trenér na tiskové konferenci řekne.
Kdo by měl Karla Brücknera nahradit?
Toť otázka. (směje se) Tipů můžu mít několik, ale ani nevím, o kom se mluví.
Ve hře je prý pět jmen: Ivan Hašek, Karel Jarolím, Vítězslav Lavička, Jozef Chovanec a současný asistent Petr Rada.
Tohle nevidím jako otázku vhodnou pro mě. Nejsem v pozici, že bych si mohl vybírat.
V tomhle asi budu diplomat. Není na místě ptát se hráčů, koho by chtěli za trenéra.
Vlastimil Košťál by se vás na to asi ptát neměl, jenže já to udělat můžu.
Trénoval jsem pod Chovancem, Haškem a vlastně i Víťou Lavičkou, teď jsem zažil i Radu. Byl bych rád, aby to byl Čech. Zbytek bych si potřeboval rozmyslet. Co se týče zkušeností, má k tomu nejblíž Ivan Hašek, to je jasné. Trénoval venku a byl tam úspěšný. Jeho jméno se nabízí nejvíc.
Český tým je zatím v dost bídném stavu. Je vůbec možné, aby se stačil dát dohromady?
Situace to není dobrá, co si budeme namlouvat. Hodně kluků vůbec nehraje, jiní jsou zranění. A u těch, co hrajou, to není žádná sláva. Ale může to být dvousečné a pro národní tým to nakonec může mít pozitivní dopad. Ti zranění můžou být odpočatější, ti, co nehrajou, zase naštvaní a motivovaní ostatním ukázat, že hrát měli. Trenér Brückner je známý tím, že to dohromady dát umí, bylo by dobré, kdyby to zafungovalo znova.
Může Milan Baroš zazářit jako v Portugalsku?
Když bude zdravý, proč by nemohl? Když ho sleduju, řekl bych, že to v sobě pořád má. Doma s Irama, kdy hrál bez Honzy Kollera, to odpracoval úžasně. Byl tam sám na celou obranu a zaměstnal je všechny čtyři. Ale to už je dávno. Musí začít dávat góly, protože jinak se na svou bývalou úroveň nikdy nevrátí. Je útočník, v jeho případě to není o tom, jestli hraje dobře. U útočníka jsou alfa a omega góly. K čemu ti je útočník, který je nedává?
Jak se těšíte na souboj s Cristianem Ronaldem v základní skupině na EURO 2008?
Náš zápas s Portugalskem nevidím jako svůj souboj s Ronaldem. Portugalsko není jen o něm, v záloze můžou vedle něj nastoupit Deco, Nani, Quaresma - vyber si. (směje se)
Díky vám dvěma to však bude pokračování souboje Arsenal versus Manchester United.
Jasně. Když jsem proti Ronaldovi nastoupil, nikdy jsem neprohrál. Vlastně se mnou v základní sestavě Arsenal ještě neprohrál s žádným klubem z velké čtyřky, nebyl jsem ani u jednoho nářezu. (směje se) Doufám, že jsem to teď nezakřikl. Kdyby to pokračovalo i na mistrovství Evropy, bylo by to dobré.
Oba nosíte v klubu číslo sedm. Jemu však zatím přináší víc štěstí než vám...
Neberu to tak, že mám smůlu. Fotbal je prostě někdy takový. Překážky, které ti jsou kladeny přes cestu, se musíš naučit zdolávat. Někdy je to obtížné, někdy je mi z toho úzko, ale jediné, co můžu dělat, je co nejlépe pracovat. Nesmíš dopustit, aby tě to začalo nahlodávat, protože pak by to bylo ještě horší. Musím přiznat, že zpočátku jsem z tohoto zranění byl hodně špatný, ale musíš se s tím vyrovnat. Nic jiného ti ani nezbyde.

Jak Rosického střídal v Manchesteru Rooney
LONDÝN - Až bude Tomáš Rosický konečně zdravý, bude se chtít co nejrychleji dostat zpět do formy.
Až bude konečně zdravý, bude se snažit získat co největší herní pohodu.
Až bude konečně zdravý, bude mít na nohách zbrusu nové kopačky.
A doufá, že jeho černozelené futuristické boty budou budit protivníky ze sna.
"Tyhle kopačky se s mými prvními nedají srovnat. To snad ani nebyly kopačky," směje se hlavní tvář firmy Nike v České republice. "Pro mě je důležité, že tuto kopačku navrhli s cílem zvýšit přesnost přihrávky a střelby."
Rosický není pro výrobce sportovní obuvi zrovna jednoduchý případ. Někteří lidé mají nohy různě dlouhé, jiným zase narostla rozdílně velká chodidla.
"A já mám obojí," přiznává kapitán české reprezentace. "Mám různě dlouhé nohy i odlišné velikosti bot - 9,5 a 10."
Proto mu šijí kopačky přesně na míru. Pro zbytek sezony má připraveny dvě verze - klubovou a reprezentační. "Na jedné mám proto napsáno
Premiership a na druhé EURO jako připomínku svých cílů," objasňuje Rosický, který je jinak v tomto ohledu velice nenáročný.
"Stačí mi dva páry kopaček na celou sezonu, v Dortmundu jsem si dokonce vystačil jen s jedním párem. Jsem pověrčivý, takže dokud boty drží pohromadě, valím to v nich," říká.
Když Rosický vyrazil na pořizování snímků pro reklamní kampaň na nové kopačky, podal si v ateliéru v Manchesteru pomyslně dveře s Waynem
Rooneym, útočníkem místních United.
"Tomáš se fotil dopoledne a Rooney na stejném místě odpoledne," potvrzuje Martin Vránek z české pobočky Nike.
Rooneymu vynese kontrakt s Nike ročně 160 milionů korun, zatímco Rosickému necelých pět milionů. V tom je ve srovnání s anglickým reprezentan-
tem jen chudým příbuzným.
Zato si však v nových kopačkách snad zahraje na EURO 2008.

TOMÁŠ ROSICKÝ
Jeho klukovský kukuč během posledních let hodně zvážněl - zejména vinou opakujících se zdravotních problémů. "Samozřejmě mě to strašně brzdí, protože návrat je vždycky těžký," konstatuje odevzdaně.
- Kapitán české reprezentace se narodil 4. října 1980 v Praze do fotbalové rodiny, vždyť první ligu hrál za pražskou Spartu už jeho otec Jiří.
- V šesti letech odešel se starším bratrem Jiřím z ČKD Kompresory do pražské Sparty, se kterou získal tři mistrovské tituly (1999, 2000 a 2001).
- V roce 2001 přestoupil za 29 milionů německých marek (522 milionů korun) do Borussie Dortmund, čímž se stal nejdražším hráčem v dějinách Bundesligy.
- Zúčastnil se ME 2004 v Portugalsku i MS 2006 v Německu. Krátce před zahájením světového šampionátu podepsal čtyřletou smlouvu s londýnským Arsenalem.
- Je svobodný, žije s modelkou Radkou Kocurovou, která moderuje předpověď počasí na TVNova.

zdroj: hattrick.cz

Tomáš Rosický - Nejsem showman (1 část)

30. září 2008 v 19:52 | Liyah |  Tomáš Rosický různé
LONDÝN - Je zraněný. Ještě - nebo už zase. Jako by na něj někdo uvalil zlou kletbu. Sotva se Tomáš Rosický vykřeše z jedné zdravotní patálie, putuje na marodku znovu. Místo aby pikantní hru Arsenalu kořenil svými průniky a vtipnými přihrávkami, dře v posilovně a lítá po doktorech. "Přitom jsem měl našlápnuto opravdu hodně dobře," lituje.

Letos v říjnu vám bude 28 let. To jsou fotbalisté na vrcholu sil - cítíte se tak?
Já ani nevím. (s povzdechem) Tak strašně rychle to utíká. Do svého posledního zranění jsem se cítil velice dobře, silný a samozřejmě dostatečně sebevědomý. Začal jsem dávat góly, které mi vždycky tak nějak chyběly. Všechno vypadalo dobře, dokud se mi nestalo tohle.
Připadáte si už jako veterán?
To snad ještě ne. (směje se) Tělo se ale tak cítí určitě, protože profesionální fotbal hraju už deset let. Po každém zranění se snažím něco zlepšit, poučit se z toho, co mi různí odborníci říkají. Začal jsem hodně věcí dělat jinak.
Je vaše tělo opotřebované?
Třeba si nepamatuju, že bych do nějakých dvaadvaceti měl svalové zranění, takže z tohoto pohledu asi jo. Ale mentálně určitě ne, naopak se zkušenostmi přicházím na věci, o kterých jsem dřív nevěděl. A třeba ještě na hodně věcí přijdu.
Na co jste například přišel?
(hluboce vydechne) Nechci to moc rozebírat... Třeba kondice. Když jsem začínal, míval jsem lepší první poločasy. Alespoň to tak většinou bývalo. Druhé poločasy jsem měl horší, protože jsem si říkal: Když nemůžeš, tak nemůžeš. Samozřejmě to tak vůbec není. (směje se) Můžeš. V Arsenalu se do toho dostávám spíš až v druhém poločase, kolikrát je to tady posledních dvacet minut největší blázinec, kdy si hrábneš opravdu na dno. Je to dané tím, že jde o Premier League, ta soutěž tě strhne. Když hraješ s Manchesterem United, zápas ke konci vrcholí, je to mnohem větší jízda než na začátku.
Doplácíte na to, že jste častokrát nastupoval se sebezapřením?
Samozřejmě nějaká odezva přechozených a nedoléčených nemocí a zranění to být může. Za Spartu jsem dokonce jednou hrál s angínou. Nedávno mi docent Kolář říkal, že teď se to všechno může začít projevovat.
Neděsí vás vzrůstající počet úmrtí na fotbalovém hřišti?
Musím říct, že děsí. Když vidíš, že kolem tebe každý půlrok někdo na hřišti umře, je to strašné. Kolikrát jdeš hrát a nejsi úplně zdravý, takže je to hodně znepokojivé. Zvlášť když si vzpomenu, s čím vším jsem hrál. Fotbal se neustále zrychluje, nároky na hráče jsou obrovské, zápasy v Anglii dohráváš ne na dně, ale někde tři kilometry pod ním.
Nutí i v Arsenalu hráče jít do zápasu přes bolest, nebo nemocné?
Určitě to není tak, že by tě někdo nutil. V zimě jsem jeden zápas nehrál kvůli tomu, že jsem byl nemocný. Musím říct, že v minulosti bych s tím šel hrát. Ale teď už z toho mám obavu, protože to není sranda. V Dortmundu se mně osobně stalo, že jsem řekl, že hrát nechci, že se necítím, protože mě to hodně bolelo, ale oni mě donutili nastoupit. Tady se mi to nestalo.
Čím to, že jste tak často zraněn? Je to vaším energickým stylem hry?
Pochopitelně to je tím, že jsem výbušný typ hráče. Podívej se na Messiho, ten má také neustále svalové problémy - a to je mu devatenáct. Teda ne že bych se s ním chtěl srovnávat. (směje se) Takoví hráči budou mít se svaly vždycky problémy. Něco jiného je třeba Cesc (Fabregas - poznámka redakce), který toho odpracuje za celý zápas strašně moc, obsáhne velkou plochu - ale jedním tempem. Nedostává se do takových pozic a situací jako já.
Není na vás Premier League moc tvrdá?
Tak to vůbec není. Když jsem fit, nepřijde mi, že něco nezvládám. Ba naopak - když se do toho dostanu, soupeři nezvládají mě.
Co vám ohledně vašich svalových problémů poradil fyzioterapeut Pavel Kolář?
Ukázal mi cviky, které mi pomůžou. A které já samozřejmě provádím. Ale to je jeho diagnóza a těch diagnóz je v mém případě víc.
Věříte jeho diagnóze?
Já věřím všem, které jsem slyšel. Všemu, co mi kdo řekl. Neřekl bych, že jsou protichůdné, ale jsou jiné. Byl jsem u doktora Wohlfahrta v Německu, v Anglii mě Arsenal poslal ke dvěma různým odborníkům, možných příčin mých svalových problémů je několik. A myslím, že když budu dělat všechno, co mi lékaři radí, nemůžu dopadnout špatně. (směje se) Jde o cviky, kterými tělo buď vybalancováváš, uvolňuješ nebo posiluješ. Nemám co zkazit.
Akorát budete v tréninkovém centru od rána do večera.
Samozřejmě to zabere čas, ale já to dělám pro sebe, abych mohl vykonávat, co mám rád. Nemám s tím problém.
Je pravda, že v Arsenalu byli naštvaní, když Pavel Kolář do médií uvedl, že vaše svalové problémy pramení ze špatných pohybových návyků?
Naštvaní... Myslím, že je spíš mrzela forma, jakou to proběhlo. Ale neviděl bych to nějak dramaticky, docent Kolář řekl svůj názor, oni mají svůj, Wohlfahrt zase jiný. V Arsenalu nebyli vyloženě naštvaní, spíš je mrzelo, že jim Kolář nezavolal, aby s nimi své názory probral. Jsou otevření, není to tak, že by řekli: Je to takhle a jen my máme pravdu. Nemyslí si, že jsou nejchytřejší na světě. Snaží se hodně konzultovat, nemají problém mluvit s Kolářem nebo s Fouskem (lékař české reprezentace - poznámka redakce).
Zranění jsou prokletím Arsenalu. Je trenér Arséne Wenger konkrétně z vašich zdravotních problémů hodně rozladěn?
Radost z toho nemá, ale bere to, jak to je. Stále se mě ptá, jak to se mnou vypadá, jak to cítím.
Pro mnoho českých trenérů je vzorem. V čem tkví jeho výjimečnost?
Jako každý trenér chce vyhrát. Ale on chce vyhrát stylem. (důrazně) A v tom je výjimečný.
Je to velký šéf?
V kabině má obrovský respekt, je to persona. Taktické porady nedělá vůbec dlouhé, hráčům říká jen to, co považuje za skutečně důležité. Nepřenáší na ně všechno. Ačkoliv sleduje obrovské množství zápasů a má podrobné informace, hráče zatěžuje jen tím podstatným. Mluví krátce, ale každý na něj kouká s otevřenou pusou.
Umí se Arséne Wenger rozčílit?
Umí. Když jsi na lavici, vidíš, že při koučování prožívá zápas hodně a rozčiluje se.
A v šatně?
V tom je jedinečný. Když jsem do Arsenalu přišel, hráli jsme jeden z prvních zápasů - a byli jsme špatní. Hodně špatní. O půli to bylo 0:0 a já jsem čekal o přestávce céres. Wenger přišel do šatny, nechal nás být a jen naprosto klidným hlasem řekl ve třech větách, co máme udělat, abychom vyhráli. A měl pravdu. Je to dané jeho pohledem na fotbal, jak to umí ze hry vyčíst. Vůbec nevím, jak to dělá.
Utkvěl vám nějaký trenérův postřeh v paměti?
Jeden malý příklad za všechny. V minulé sezoně jsme hráli doma s Manchesterem United a prohrávali 0:1. Trenér nám o přestávce řekl: Kluci, buďte trpěliví a pokračujte ve své hře, oni vaše tempo nevydrží
a v 75. minutě odpadnou. A my jsme to v poslední čtvrthodině skutečně otočili. V tomhle je naprosto úžasný - a hlavně věcný.
Čím to, že vám došel dech? Máte stále moc mladý a hodný tým?
Může to být i tím, ovlivňuje to spousta věcí.
Není v tom Arsenal podobný Slavii?
Slavia je něco jiného, ta se vždycky podělá. (směje se)
Není to stejné? Celou sezonu excelujete, a když se začne lámat chleba, odpadnete.
Náš propad přišel ve chvíli, kdy se chleba ještě nelámal. Když jsme začali ztrácet v lize, vyhráli kluci nad AC Milán, kde se jen tak nevyhrává. Do konce soutěže bylo ještě daleko, takže to nemohlo být jako v případě Slavie.
Kdo je kápo týmu Arsenalu?
Kapitán je Gallas. (vypálí a směje se)
A skutečný vůdce kabiny?
Atmosféra v kabině Arsenalu je velmi uvolněná a kamarádská. I když samozřejmě jako všude jinde nemůžeš mít třicet kamarádů, vždy je to o tom, jak se všichni navzájem respektují. A když je tam navíc to kamarádství, je to vždycky plus. Angličané říkají šéfům big heads - velké hlavy - ale žádné takové tady nemáme. Když se něco děje, mají slovo ti starší: Lehmann, Gilberto a Gallas. Ale jinak tady vládne pohoda. A nejen v kabině, v celém klubu.
Jasně, hotová idylka. A pak Emmanuel Adebayor vyšije jednu Nicklasi Bendtnerovi, nebo William Gallas péruje Thea Walcotta...
(směje se) Je normální, že se něco takového stane. Když je v kabině třicet frajerů a každý pochází z jiného koutu světa, má své ego, je jasné, že se občas něco přihodí. Ale když už se to stane, je důležité, aby to nehnulo s duchem kabiny.
Před sezonou jste uzavřel sázku s Ceskem Fabregasem, Alexandrem Hlebem a Mathie Flaminim, kdo z vás dá nejvíc gólů. S těmi držíte v Arsenalu nejvíc?
Dá se říct. Máme k sobě věkově blízko, i když Cesc je vlastně o osm let mladší. To je hrozný. (směje se) Já si mám co říct vlastně s každým, ale s těmihle nejvíc. Občas zajdeme na večeři nebo do města. My jsme se vlastně o nic nevsadili, je to jen takový hec, abychom se měli komu smát, až někdo prohraje. Nevsadili jsme se o peníze nebo něco takového. Ale minulou sezonu jsme nedávali góly nikdo, takže jsme se jakoby vsadili, abychom měli o motivaci navíc.
S kým je v kabině Arsenalu největší sranda?
No (přemýšlí) - s hodně klukama. Každý jsme z jiné kultury, takže často nechápeš, co ten druhý dělá a směješ se tomu. Někdy je to hodně veselé.
V Dortmundu jste toho hodně zažil s Brazilcem Dedém. Je v Arsenalu podobný expert?
Dedé byl jedinečný, takový v Arsenalu není. Dortmund ho kdysi koupil v zimě a dali mu auto. On se ráno vzbudil, že pojede na trénink, jenže volal na klub a brečel, že mu někdo rozmlátil přední sklo. Přijeli policajti i odtahovka a zjistili, že ho má jen namrzlé. Dedé měl dobrý věci. Tady jsou taky, ale já o tom nerad mluvím.
Proč?
Pro mě jsou to záležitosti, které mají zůstat v kabině.
Děláte vtipy také?
Určitě nejsem nějaký velký vtipálek, ale žádnou srandu nezkazím. Nemám ani problém dělat si legraci sám ze sebe. Ale nemám rád typy, které si z tebe utahují, a když jim to vrátíš, nevezmou to. Ve fotbale už jsem jich pár potkal.
Proč se na veřejnosti pořád mračíte?
To je dobrý postřeh, už jsem nad tím sám přemýšlel. Když potom sám sebe v televizi vidím, říkám si, jestli jsem to já. Když jsem dřív mluvil do kamery, byl jsem uvolněný a pral jsem to tam, jak mi to přišlo na jazyk. Jenže za těch deset let se všechno - i média - strašně posunulo. Tím nikoho neobviňuju, kolikrát si sám představuju, jak bych v některých situacích jako novinář reagoval. Jenže když řekneš nějaký dvojsmysl, vyjde to v té horší variantě. Rozhovory už beru jinak, víc u toho přemýšlím, abych někomu lacině nenahrál. A vypadám přitom zamračeně.
Jste morous?
Určitě ne. To se o mně říká? Myslím, že jsem v pohodě. Nějak se chovám na veřejnosti, ale to neznamená, že jsem takový v soukromí. Že jsem stejný před kamerou, i poté, co se vypne. Po skandálu s nároďákem za mnou chodili novináři s tím, že mi zlepší mediální obraz. Já o to přitom nemám vůbec zájem. (důrazně) Nemám to zapotřebí. Jeden mi dokonce navrhl, že když budeme mít lepší spolupráci a zase se něco takového stane, že mě z toho vynechají. To prostě se mnou nikdo dělat nebude!
Takže si lidé z vašeho okolí nestěžují, že je s vámi nuda?
Zeptej se Radky. (směje se) Já myslím, že ne. Kdyby se mnou byla nuda, nikdo by se mnou nikam nechodil, ne? S tímhle problém nemám.
Kdybyste však měl větší šmrnc, mohla by z vás být reklamní hvězda...
To ano, ale to bych ze sebe dělal něco, co nejsem. A o to nemám zájem.
Příjmy z reklamy vás prostě nezajímají?
Fotbal pro mě bude přece vždycky na prvním místě - i finančně. Ale není pravda, že se reklamám bráním.
Co je pro vás v tomto směru zajímavé?
Nejsem ten, kdo by se rád všude ukazoval, nemám nějaký reklamní sen, který bych si chtěl splnit. Beru to prostě tak, že jsem fotbalista a to u mě zůstane na prvním místě.
Nejste na reklamu taky tak trochu líný?
To bych neřekl. Třeba spolupráce s Gillette mě vyloženě bavila, rád se účastním akcí Nike, které mě obléká.
Bez určitého showmanství však nikdy do první ligy mezi Cristiana Ronalda, Ronaldinha a další patřit nebudete.
Když budu zdravý, mezi úplnou fotbalovou špičku patřím. O tom jsem přesvědčený. Showman jsem nikdy nebyl a nikdy nebudu. Četl jsem Beckhamův životopis, zajímá mě, jak to prožívá. Jeho to v záři reflektorů vyloženě baví - a mě by to nebavilo. Už bych to nebyl já.
Nevadí vám ani to, že doma je marketingovou jedničkou Petr Čech?
Mně je to úplně jedno. (směje se) V tomto směru s nikým nesoupeřím a jemu to přeju.

Martin Fenin - Kluk na roztrhání

30. září 2008 v 19:03 | Liyah |  Martin Fenin různé
Stačilo zahrát několik hitů a liverpoolská čtveřice The Beatles mohla natočit film A Hard Day's Night. John, Paul, George a Ringo v něm celou dobu utíkají před davy šílejících fanynek. I teplický útočník Martin Fenin se během jednoho snového půlroku ocitl mezi hvězdami. A pronásledují ho smečky evropských velkoklubů...

Když se ve finále mistrovství světa dvacetiletých otočil ve vápně Argentiny a vstřelil ukázkový vedoucí gól Česka, změnil se mu život. I přesto, že hráči v červených dresech odcházeli ze hřiště v kanadském Torontu jako poražení, pro Martina Fenina už nic nebylo jako dřív.
Český tým působil na šampionátu kolektivním dojmem, žádný jiný z účastníků neměl tak »bezejmenný« kádr. "Manažeři hledají na turnajích individuality a já jsem přesvědčoval kluky, že tak vystupovat nemůžou. I proto byl třeba útočník Panamy prodaný už během zápasů v základní skupině, zatímco my jsme byli relativně stranou zájmu," všiml si trenér stříbrných mladíků Miroslav Soukup.
Přesto měla reprezentace jednoho lídra - útočník z Teplic na sebe bral zodpovědnost na hřišti, a když po skončení zápasu oblehli tým novináři, byl to on, kdo nejochotněji čelil jejich dotazům. "Jakmile dal ten nádherný gól ve finále, první, co jsem si řekl, bylo: Martine, teď jsi dokázal, že jsi hráč pro velký klub," vzpomíná agent teplického útočníka Pavel Zíka. "Mistrovství Martina nakoplo," charakterizuje dopad povedeného šampionátu na svého klienta.
Feninománie
Sotva se tým z Kanady vrátil, nastal pro Fenina »perný den« vzdáleně srovnatelný s tím, jaký kdysi prožívala nejslavnější čtyřka rockové historie. "Vůbec nedokážu popsat, co se dělo. Když jsem poprvé naskočil do ligy, byl o mě zájem. Ale to, co se začalo dít po návratu z mistrovství světa, bylo něco neskutečného," kroutí hlavou náhle zrozená hvězda.
Fenin se takřka ze dne na den ocitl ve víru zájmu médií i lidí na ulici. Náhle ho každý poznával, lidé ho zastavovali, žádali o podpisy nebo jen přáli hodně štěstí. "Když se to dělo tady v Teplicích, nešokovalo mě to. Tady mě znali vždycky. Ale mnohem víc mě překvapilo, když jsem si s Petrem Benátem sehnal lístky na zápas Sparty s Arsenalem a na tribuně tam na mě každý koukal, ukazovali si na mě a chtěli se se mnou fotit," kulí oči. "Hrozně mě to dojalo. Tehdy jsem si uvědomil, že se něco stalo," těžko ze sebe dostává slova.
Zrodil se nový termín - feninománie. Mladý útočník byl najednou všude, poprvé v životě se dostal do situace, kdy musel nějaké akce i odmítat. Jeho vstup mezi celebrity nabral o to větší intenzitu, jak byl náhlý. Až o něj funkcionáři Teplic začali mít strach.
"Neměl jsem z toho všeho moc velkou radost. Bylo to sice dobré zviditelnění Martina i klubu, ale bál jsem se, aby to s ním něco neudělalo. Ten tlak, který tady na něj začal působit, neodpovídal výkonům, které předváděl a měl předvádět," připouští teplický boss František Hrdlička.
Šílenství a popularita, již Feninovi reprezentační úspěch přinesl, lezly na nervy i teplickému kouči Petru Radovi. I proto uzavřel s mladíkem speciální dohodu - Fenin o každé nabídce na mediální akci či veřejné vystoupení kouči řekne a přijme ji jen s jeho souhlasem. V Česku jsou podobné domluvy dosud relativně bezprecedentní, ve světě to však není nic neobvyklého - podobnou úmluvou chrání před nadměrnými mimofotbalovými povinnostmi mladou hvězdu Wayna Rooneyho i Sir Alex Ferguson.
"Stanovil jsem Martinovi pravidla a podle nich hraje," říká lakonicky Rada. "Feninománii jsem naštěstí včas utnul. Nechci nikomu šlapat po štěstí, ale jsou hranice, za které to nesmí zajít - být v novinách je sice dobrá reklama, ale když se zúčastní každé akce, na kterou ho pozvou, nezaručí to, že bude dostatečně odpočívat. A zodpovědnost za výsledky nesu já," prohlašuje nekompromisně.
Vyškolený řečník
Také díky těmto opatřením zvládal Fenin mediální aktivity s bravurou - nesrovnatelně líp než třeba další hvězda z kanadského šampionátu Jan Šimůnek. Zatímco stoper se před nastaveným mikrofonem orosil a měl problémy vydat ze sebe hlásku, jeho ofenzivní parťák si ve světle reflektorů počínal suverénně. Už před mistrovstvím světa totiž nevědomky prodělal mediální školení.
"Teplice se snažily přilákat děti do ochozů, a tak pořádaly besedy ve školách. A jako by někdo tušil, co se bude dít, často jsem na ně chodil právě já," popisuje užitečnou praxi Fenin. "Náš tiskový mluvčí Petr Heidenreich si mě vzal do parády - opravoval mi, co jsem dělal špatně, radil mi třeba, že mám mluvit nahlas, a podobné věci," líčí.
Kdo mladého útočníka zná, konstatuje, že mu náhlý příval slávy nestoupl do hlavy. Fenin i jako hvězda vystupuje skromně a ochotně, ulice Teplic nebrázdí v žádném nablýskaném fáru - zůstal u své černé fabie.
"Všechny ty akce, články a přehlídky zamávaly už s jinými fotbalisty. Za tu dobu, co jsem ve fotbale, jsem zažil spoustu hráčů, kteří byli leckdy i talentovanější než Martin, ale neunesli to. On to zvládl skvěle i díky rodinnému zázemí, manažerovi a klubu," vypočítává Hrdlička. "Dokázal, že vyspěl a stal se z mladého kluka rozumným mladým mužem. Teď už se o něj nebojím," dodává.
Toho, že nástrahami popularity dokázal Fenin proplout a stát se silnějším, si všiml i Rada. "Dospěl. Vím, že když začínal, měl občas problémy s chováním mimo hřiště, ale teď je na něm vidět, že pochopil, kudy vede cesta. Nemám s ním nejmenší problém," chválí svého svěřence přísný kouč.
"Já jsem ani neměl čas moc lítat v oblacích," krčí rameny Fenin. "Každé tři dny jsem něco měl, nakonec jsem otupěl a bylo mi všechno jedno. Myslím, že i lidi museli být z toho Fenina všude otrávení," usmívá se.
Hvězda z plakátu
Kolotoč slávy mu v něčem i prospěl. Jméno Fenin se dostalo do povědomí veřejnosti i velkých firem, proto se nyní mladý útočník může vydat ve stopách skutečných hvězd - do říše marketingu. Když ve světě vycházejí žebříčky nejvíce vydělávajících fotbalistů, první příčky neokupují borci s nejvyššími platy. Kdepak. David Beckham a spol. těží mnohem víc ze slávy, již jim přináší reklama. Na stejnou cestu vykročil i Fenin - od ledna se stane tváří výrobce nápojů Pepsi pro Česko a Slovensko.
"Martin bude součástí kampaně, která bude probíhat v televizi i na billboardech. Bude možné soutěžit třeba o lístky na EURO nebo o večeři s Martinem," popisuje první velkou Feninovu reklamní rybu Zíka.
Jeho agentura Sport Invest zastupuje fotbalistu, který je v Česku dosud reklamně nejzdatnější, Petra Čecha. A právě v jeho šlépějích se má vydat i Fenin. "Kluci jako Čech, Rosický nebo Baroš trochu zestárli, už tolik neoslovují teenagery. I u Martina jsou podobné atributy jako u Čechína - je lídr, je inteligentní, skromný, z dobré rodiny..." vypočítává Zíka. "Čechíno teď dělá spořitelny, hypotéky, produkty pro mladé lidi, Martin se bude zaměřovat na ještě mladší cílovou skupinu," vysvětluje.
"Je to pro mě velká čest, znamená to, že jsem něco dokázal. Každý takovou nabídku nedostane, natož ve dvaceti letech," pýří se Fenin.
Taková cesta však může vést i do pekel. Beckham se kvůli reklamním kontraktům dostával do problémů s trenéry v Manchesteru United i v Realu. Tím, že létal po světě za natáčením spotů, nebyl dostatečně soustředěný na fotbal. Podle Zíky je však o tento problém postaráno. "Máme zkušenosti už od Čechína, uzavíráme velmi přísné smlouvy. Je v nich přesně stanoveno, že se uskuteční třeba dvě natáčecí odpoledne za rok a o třetím se může jednat," popisuje agent pojistku proti přílišnému Feninovu vytížení mimo hřiště.
Pohádkový start
Nicméně i na trávníku se zlatý stříbrný hoch z Kanady činí. Po návratu ze šampionátu nestihl ani kousek letní přípravy, do ligy naskočil po pěti dnech volna a několika trénincích. "Bylo důležité, že jsme mu dali volno. Trošku jsem váhal, jestli ho mám postavit hned do prvního zápasu, potřeboval jsem vidět, jak bude po návratu vypadat. Jenže jsem zjistil, že je spíš ještě vyhranější než my," popisuje kouč Rada, co se mu honilo hlavou před ligovou premiérou.
"Vůbec jsem nepočítal s tím, že budu hrát od začátku. Ale věděl jsem, že pokud do zápasu nastoupím, budu pod velkým tlakem. Všechno se soustředilo na mě, lidi byli zvědaví, co předvedu, před výkopem jsem dostal kytky..." vzpomíná Fenin, jak se mu před startem domácí soutěže na stadionu Kladna třásla kolena nervozitou.
Jenže to, co se odehrálo na hřišti, předčilo všechna očekávání - natěšeného okolí i hráče samotného. Fenin si dvakrát naběhl na centr Pavla Verbíře a pokaždé chladnokrevně poslal míč do sítě. Teplice díky němu vyhrály 2:0. "Byl jsem rád, když ty dva góly dal. Přesně tyhle centry jsme dělali do zblbnutí - byl to dril, který Martin nesl těžce, ale na Kladně to tam uklidil jako mazák," radoval se ze vstupu svého bývalého svěřence do soutěže nemocný trenér Vlastislav Mareček.
"Dopadlo to fantasticky. Díky tomu zápasu jsem se navezl na vítěznou vlnu a dařilo se mi celý podzim. Pak už jsem to měl jednoduché," mne si ruce úspěšný navrátilec.
Vydařený první zápas nové ligové sezony nastartoval útočníkovu pohádku. O čtrnáct dní později už se hlásil na srazu národního týmu a v přátelském zápase s Rakouskem poprvé v životě oblékl dres reprezentačního áčka. "Vůbec jsem to nečekal, byl jsem z toho v šoku. Začalo mi to docházet, až když mi někdo z televize říkal, že se na našem zápase v Jablonci byl podívat trenér Brückner. Pak jsem si v hlavě procházel, na koho by asi tak z těch dvou týmů mohl být zvědavý..." usmívá se Fenin.
Ač se sám stal na mistrovství světa dvacetiletých hrdinou, náhle se ocitl v jiném světě. "Když jsem si četl svoje jméno na teletextu, myslel jsem si, že to je kanadský žertík. Byl jsem strašně nervózní, sám jsem cítil, že jsem se choval jinak, nebyl jsem to já. I dneska mi to kluci připomínají," vzpomíná forvard, který se brzy skamarádil především s dvojicí exolomouckých obranářů Radoslavem Kováčem a Tomášem Ujfalušim. "Před zápasem s Rakouskem jsem ale trému neměl. Spíš jsem byl sám na sebe zvědavý. Po tom Kladně jsem byl na vlně euforie, měl jsem sebevědomí. Na druhou stranu, na tréninku nároďáku to nebylo nic moc. Všichni byli najednou strašně moc rychlí," dodává.
Lekce ze slávy
Ještě před reprezentačním srazem zvládl Fenin maturitu - skládal zkoušku ze zeměpisu, češtiny, němčiny a základů společenských věd - a poprvé pocítil negativní dopad popularity. Když spěchal s maturitním vysvědčením v kapse na první trénink národního týmu, jeden bulvární deník ho zachytil, kterak uhání po dálnici rychlostí 175 kilometrů za hodinu.
"To bylo zatím to nejhorší, co mě potkalo. Ale nebyl jsem z toho naštvaný, spíš mě udivilo, proč to udělali. Já jsem jim ten den zařídil, aby mohli přijít na mou maturitu, a oni mi pak provedou tohle," kroutí hlavou. "Muselo jim být jasné, že když jedu z maturity pozdě na reprezentační sraz, budu pospíchat. Akorát si zbytečně otrávili mladého kluka..." zamračí se.
Článek, který se druhý den objevil v bulváru, byl lekcí i pro fotbalistovu maminku Martinu. List přinesl rozhovor s ní, v němž synovo řízení odsuzuje. "Vyhrkli na mě, co tomu říkám, tak jsem odpověděla, že Martin udělal chybu a že jsem na něj naštvaná," přiznává sympatická dětská lékařka. "Od té doby si dávám větší pozor."
Vedle řidičského výstřelku však byly Fenina plné noviny ze zcela jiného důvodu - téměř každý den přestupoval do jiného týmu. Hlásili se o něj zájemci z Německa, Španělska, Itálie... "Bylo to hrozné. Každý zápas jsem se loučil, pořád se psalo, že Fenin hraje naposledy za Teplice. Četl jsem to na internetu, v jednom kuse se mě někdo ptal, kam půjdu..." obrací oči v sloup mladý útočník.
Sám přitom nevěděl, co má na stereotypní otázky odpovídat. Informace o tom, s kým Teplice jednají a s kým nikoli, šly mimo něj. "Když se na jaře takhle psalo o Edinu Džekovi a on říkal, že nic neví, myslel jsem si, že to je blbost. Ale teď jsem to měl úplně stejně," prohlašuje.
Pořádně perné léto prožíval teplický šéf Hrdlička. Nabídky od zájemců se do severních Čech jen hrnuly, funkcionáři žlutomodrých tak často nevěděli, kam dřív skočit. "Cestování a schůzek bylo nespočet. Něco bylo jen oťukávání, někteří si zase mysleli, že jsme sto let za opicemi. Hlavně z Portugalska a ze Španělska k nám chodily nabídky, podle kterých jsem si myslel, že si spletli roky," odfoukne si teplický ředitel.
Brzy vykrystalizoval nejvážnější zájemce - Brémy. V létě opustil jejich řady útočník Miroslav Klose, a tak díra, která zela v útočném portfoliu Werderu, potřebovala zacelit. Jenže Teplice odradily Feninovy nápadníky vysokou cenou, kterou vysázely na jeho štítek. Když se předseda představenstva Štěpán Popovič dočetl, že Sparta může za Jana Šimůnka inkasovat všehovšudy 150 milionů korun, požadoval, že pokud má Fenin odejít, musí být coby útočník dražší. Cena, o kterou si Teplice řekly, se měla údajně pohybovat kolem 200 milionů. Na ni však funkcionáři Brém nehodlali přistoupit.
"Ta cena byla nižší, než se pohybovala v médiích. Pominu-li ruské kluby, do kterých Martin přestoupit nechtěl, vedli jsme nejkonkrétnější jednání s Werderem Brémy. Naposledy jsme se sešli s Klausem Allofsem ve Vídni, když tam Česko hrálo přátelský zápas s Rakouskem, ale řekli jsme si, že to nikam nevede a že to ukončíme," popisuje Hrdlička, jak skončily Feninovy námluvy se severoněmeckým gigantem.
Na odchodu
Jakmile se proslechlo, že Werder je ze hry, strhla se další vlna nabídek. Z Německa se ozval Eintracht Frankfurt, ze Španělska Racing Santander a z Itálie Lazio Řím. Jenže ani jeden z dalších zájemců o Fenina nedokázal splnit finanční požadavky Teplic. "Santander se dostal na osmdesát procent, Frankfurt na osmdesát pět," vypočítává rozdíly mezi nabídkou a poptávkou Zíka. "A s Laziem, nekecám, jsme jednali do sedmi večer 31. srpna. Poslední den jsem si volal s jeho prezidentem Claudiem Lotitem každých pět minut a dostali jsme se na pětadevadesát procent."
Poslední den italského přestupního termínu však už bylo pro Teplice pozdě - a Hrdlička jednání uťal. Fenin tak po několikanásobném loučení s teplickým publikem ve žlutomodrém dresu zůstal. "Nebyl jsem z toho nešťastný, ale probliklo mi hlavou, že jsem se mohl v zahraničí chytit jako Honza Šimůnek," přiznává mírné zklamání z neúspěchu přestupových jednání černovlasý forvard. "Na druhou stranu, taky jsem se mohl chytit opačně," usměje se.
Kvůli nepovedenému přestupu však Fenin neklesl na mysli - během podzimu vstřelil sedm ligových gólů, tedy jen o jeden míň než za předchozí čtyři sezony dohromady. "Martin ukázal správný přístup k týmu i k sobě samému, zodpovědnost... Nestoupla mu sláva do hlavy, ačkoli teď vydělává peníze, o kterých se mu před rokem ani nezdálo," naráží Hrdlička na skutečnost, že klub s Feninem v létě prodloužil smlouvu do roku 2010. "Dostal se do druhé kategorie našich hráčů," upřesňuje teplický ředitel.
Jenže zdá se, že v teplických platových kastách už Fenin stoupat nebude. I před dalším přestupovým obdobím kolem něj totiž krouží mlsní dravci. Přestože je k mání ještě za vyšší odstupné než v létě... "Jeho cena má vzestupnou tendenci. Kdo ho sleduje léta, ví, že už to je morálně i herně vyspělý fotbalista," tvrdí Hrdlička. Teplice si v současnosti údajně Fenina cení na 130 milionů korun + další bonusy.
"S požadavky Teplic nemá sebemenší problém Juventus, v poslední době se začal o Martina razantně zajímat i Eintracht Frankfurt," rekapituluje Zíka poslední události před vypuknutím transferového termínu.
I sám Fenin je vůči myšlence na zimní odchod z české ligy otevřený. V létě ho velká příležitost těsně minula, tentokrát ji hodlá chytit za pačesy - pokud přijde. "Teď je to jiné než v létě i tím, že kdybych odešel, mám sám před sebou pocit, že ničeho litovat nebudu. I kdybych měl dva tři roky promarnit. Teď cítím, že už jsem v lize dokázal, že to nebyl jen jeden povedený turnaj. A ať můj přestup dopadne jakkoli, budu dělat všechno pro to, abych hrál," srší z něj odhodlání. "Jedničkou je pro mě asi Frankfurt, měl bych větší šanci tam hrát. A když za mě dají například čtyři miliony eur Juventus a Eintracht, není to stejné. Pro Frankfurt to znamená, že mě opravdu chtějí," uvažuje.
Zdá se, že teplickou hvězdu čeká ještě spousta perných dnů...

Martin Fenin
Narozen: 16. dubna 1987 v Chebu
Výška, váha: 182 cm, 78 kg
Velikost kopačky: 10
Smlouva do: 30. června 2010
Hráčský agent: Pavel Zíka
Přezdívka: Féňa

sezonaklubzápasygóly
2003/04FK Teplice51
2004/05FK Teplice141
2005/06FK Teplice152
2006/07FK Teplice284
2007/08FK Teplice


Úspěchy
Reprezentační: Účastník ME U-19 2006 v Polsku (semifinále), účastník MS U-20 2007 v Kanadě (2. místo)
Klubové: -
Individuální: -

Stříbrný kouč Soukup: "Feninovi by slušela Bundesliga."
Mohl by dělat marketingového manažera. Dovedl českou reprezentaci do dvaceti let k historickému stříbru na mistrovství světa, po němž cena jeho svěřenců vyletěla do astronomických výšin. "Bylo logické, že o kluky bude zájem," tvrdí trenér Miroslav Soukup.
Martin Fenin se z mistrovství světa v Kanadě vrátil jako hvězda, i v lize se hned prosazoval. Čekal jste, že si udrží formu?
Já myslím, že on už do Kanady jako hvězda jel.
V Teplicích sice nenastupoval pravidelně, ale bral jsem ho tam jako zkušeného ligového hráče. I v přípravném kempu a v zápasech s Kongem ukazoval, že ví, o čem takový turnaj je. Říkal jsem klukům, že jako jednotlivci neuspějí, že musíme stavět na týmovém výkonu.
Po návratu se však ocitl v úplně nové situaci, ne?
Když jsme se vrátili, říkal jsem hráčům, že teď je čeká to nejtěžší období. V létě neabsolvovali kondiční přípravu, a tak bylo vidět, že na většinu z nich přišla v říjnu krize. Když si to spočítáte, už na podzim měli vlastně Vánoce. V Teplicích to pochopili dobře, dali Martinovi po návratu volno a pak dostal důvěru hned v prvním mistráku. I to se na něm v pozitivním smyslu projevilo, byl na vlně optimismu. Klobouk dolů, jak zvládl to, co se kolem něj odehrávalo. Nevím, jestli by to dokázal zkušený hráč, natož dvacetiletý kluk. Za to, co předvedl na podzim, by se nemusel stydět ani fotbalista, který má za sebou několik sezon v zahraničí.
Kdo z vašich medailistů podle vás udělal od mistrovství největší pokrok?
Podle mě Luboš Kalouda. Nepatřil ke stabilním hráčům, nastoupil v lize ke dvěma třem zápasům, ale teď hraje a dává góly. Klidně bych ho nominoval na Talent roku. Hodně vyzrál i Marek Suchý. V lize sice nastupoval, ale spíš jako defenzivní záložník. To hrál i v Kanadě, ale teď odvádí super výkony na stoperu vedle Ericha Brabce.
A kdo se podle vás nejvíc zhoršil?
Ze základní sestavy na šampionátu nikdo, ti kluci poměrně pravidelně hrají. A z ostatních… Ona to není jen otázka jejich výkonů, ale i toho, jakou dostanou šanci. Takový Michal Held ze Slavie byl náhradník a i teď hraje za její béčko. To je ale tím, že si ho z ČFL nikdo nevytáhl, nedal mu příležitost.
Myslíte si, že udělali chybu Radek Petr nebo Ondřej Mazuch, kteří přestoupili do zahraničí?
Já bych tyhle dva nespojoval. Radek Petr cítil, že ho v Ostravě nechtějí, chytal v Mutěnicích. A ani po návratu to nevypadalo, že by o něj Baník měl zájem. A jestli volil mezi odchodem do zahraničí a tím, že by zase chytal někde ve třetí lize, byl by blázen, kdyby neodešel. Ondra Mazuch udělal velký pokrok, těšil jsem se, že to dopadne s jeho odchodem do
Německa a zůstane ještě rok v Brně. Jenže Italové ho chtěli hned… Bylo vidět, že ho to poznamenalo. Na první sraz jedenadvacítky přijel nerozehraný, musel si zvykat na novou soutěž. Až teď začal hrát tu jejich Primaveru (soutěž rezervních týmů - poznámka redakce) a sebevědomí mu hned šlo nahoru.
Překvapilo vás, jak rychle se v zahraničí prosadil Jan Šimůnek?
Divil jsem se, že nedostal víc šancí už ve Spartě. Je to jiný typ stopera, žádné lokty, hraje chytře. Taky na rozdíl od ostatních odcházel v jiné situaci, vyžádal si ho trenér Magath. I když, pokud ho srovnám s Feninem, připadá mi, že Martin byl na odchod do zahraničí připravený líp než Honza.
Čekal jste tedy, že v létě odejde do zahraničí spíš Martin Fenin?
Čekal, ale jak se jednání protahovala, byl jsem přesvědčený spíš o opaku. Zajímaly se o něj Brémy, jenže když tam pak přišel
Rakušan Harnik, hned nastoupil a dal gól, říkal jsem si, že nebudou za tolik peněz kupovat druhého mladíka, aby si konkurovali. Ale myslím si, že tím, že zůstal, nic neztratil.
Měl by podle vás v zimě odejít z české ligy?
Lepší soutěž by mu mohla pomoct. Ale jestli by měl odejít jen proto, aby odešel, nebylo by to dobré.
Teplice nejsou špatné, můžou v téhle sezoně hrát o titul. Navíc by tady byl na očích před EURO.
Do které soutěže by se podle vás hodil?
Martin je rychlostní a technický typ hráče… Dobrý
útočník by se měl podle mě umět prosadit ve všech kvalitních soutěžích, ale viděl bych ho třeba pro
Bundesligu. Je z Teplic, měl by to blízko, navíc v Německu není tak dobrá organizace obrany, takže by tam mohl dávat góly. Vyhovoval by mu asi i ofenzivní fotbal, který se hraje v Holandsku nebo ve
Francii.

Můj svět
CD
Nikdy jsem si žádná nekupoval, ale poslouchám všechno. Stahuju si muziku do iPodu, který mám v autě, je v něm asi 1500 písniček. Kdybych měl říct jednu, která se mi líbí, bude to zřejmě With or Without You od U2.

Jídlo
Asi nejradši mám pizzu a svíčkovou. Když jsem byl malý kluk, vařil jsem sám, často jsem dělal toasty. A vůbec nejím ryby. Maminka Martina: Ryby nejedla ani Ivana, ale já jsem oba šálila - dávala jsem jim rybí prsty.

Auto
Mám Fabii RS a moc se mi líbí BMW M6. Když jsem si kupoval auto, chtěl jsem původně jiné, ale s rodiči jsme se domluvili, že bych zbytečně dráždil lidi. Nakonec jsem ale spokojený.

Žena mých snů
Nejvíc se mi líbí modelka Petra Němcová. A taky je pěkná ta herečka, co hrála v Prci, prci, prcičky. Tara Reidová - má hezké zelené oči.

Film
Moc se mi líbil film Sedm. Mám rád buď takovéhle thrillery, nebo opravdu dobré komedie. Líbí se mi třeba ty české, je v nich takový chytrý ironický humor.

Dětský hrdina
Roberto Baggio. (vyhrkne) Maminka Martina: Jako malý kluk ho miloval. Jezdili jsme na tábory do Itálie a pořád jsme mu museli kupovat nějaké jeho dresy. I děti na něj křičely Baggio.

Ideální dovolená
Před Vánocemi jedu do Egypta s Pavlem Verbířem a Petrem Benátem. Tak doufám, že to bude ideální dovolená. Hlavně si odpočineme od fotbalu - moře, sluníčko, pláž...

zdroj: hattrick.cz

Martin Fenin - Kometa

30. září 2008 v 18:53 | Liyah |  Martin Fenin různé
Do nejvyšší soutěže naskočil před dlouhými sedmapadesáti měsíci. V té době se Martin Fenin zařadil k nadprůměrným talentům. Stačil však jeden turnaj, ukázkový gól v jeho finále a kariéra teplického mladíka rázem nabrala rychlost létavice.

Kanadští indiáni z kmenů Tlingit, Nootka a Haida věří, že kosatka je ztělesnění síly a rychlosti. Jestli některý z šamanů zavítal na utkání české reprezentace na letošním mistrovství světa do dvaceti let, musel mít dojem, že se mu zvířecí božstvo zjevilo v celé své kráse.
Martin Fenin se probíjel obranami soupeřů s elegancí, s jakou draví kytovci rozrážejí mořské vlny, a stejně chladnokrevně dokázal zasazovat smrtící údery. Jako by mladíkovi, který se do té doby trefil jen osmkrát v třiašedesáti zápasech české ligy, přičarovaly postavy starodávné kanadské mytologie instinkt zabijáka.
Po měsíčním dobrodružství se ze severu Ameriky vrátil jiný člověk.
"Přijel z Kanady a najednou má spoustu sebevědomí. Je to vidět při zápasech i na tréninku," všiml si Feninův spoluhráč Jiří Sabou.
"Hodně jsem si přál, aby mi mistrovství vyšlo. Připravoval jsem se na ně celé jaro, ale ani se mi nezdálo, že by to mohlo dopadnout takhle dobře. Když jsem tam jel, věděl jsem, že to bude mistrovství světa, ale tak o dvě stě procent to překonalo moje představy," kroutí ještě teď nevěřícně hlavou mladý útočník.
Z kluka mužem
Forma, jež se na něj přilepila na druhé straně Atlantiku, mu vydržela i po přeletu na domácí trávníky - v prvních dvou ligových kolech si Teplice připsaly dvě vítězství s celkovým skóre 3:0. O všechny tři góly se postaral Fenin. A strhla se mela. Na Stínadlech si podávali dveře zástupci klubů ze všech koutů Evropy. Werder Brémy, Hertha Berlín, Espanyol Barcelona, Lazio Řím... Stačilo ukázat prstem na mapě Starého kontinentu.
"Musí na něj být tlak, ale na to, kolik mu je, to bere normálně," uznale pokyvuje hlavou Sabou. "Na svůj věk je vyspělý. Jsou ho plné noviny, ale má to v hlavě srovnané, ví, co chce."
Ačkoli se mohlo podle spekulací zdát, že o Fenina každý den usiluje nový a nový zájemce, on sám si neustálé dohady o své budoucnosti nepřipouštěl. "Vždycky, když jsem četl rozhovory, kde hráči říkali, že o přestupu nic nevědí, myslel jsem si, že to je blbost. Ale teď to tak je i v mém případě. Manažer mi potvrdil, že mají zájem Brémy, ale řekl mi, ať se o to nestarám," tvrdí, že rozptylující myšlenky vytěsnil z hlavy.
Může to znít pateticky, ale za tři a půl roku, co se pohybuje na nejvyšší tuzemské scéně, Fenin skutečně dospěl v muže. Když v listopadu 2003 poprvé přišel do kabiny teplického áčka, byl to šok nejen pro fanoušky, ale především pro něj. "Jsem teplický odchovanec, jako kluci jsme chodili Pavlu Verbířovi podávat balony - a najednou jsem s ním byl v jedné kabině," vzpomíná. "Moc jsem se tam necítil, nevěděl jsem, jestli mám ostatním tykat, nebo vykat," dodává.
"Martin si o šanci řekl sám. V dorostu převyšoval ostatní, nebál se jít dopředu, jeden na jednoho, byl výborný v koncovce. To mi imponovalo," shrnuje František Straka, proč dal Feninovi šanci v lize.
Horváthovy vtípky
Šestnáctiletý ušák však tehdy nevěděl, co si mezi spoluhráči, k nimž ještě nedávno vzhlížel, počít - seděl stranou, s ostatními se nebavil. "Působil jako blbec, ani nás nepozdravil, říkal jsem mu, že je na přesdržku. Později mi to vysvětlil tím, že se styděl, nevěděl, jak nám má říkat," směje se tehdejší teplický brankář Tomáš Poštulka, který dnes obléká dres pražské Sparty.
Pod žlutomodrým praporem se v té době sešla jména protřelých borců - kromě Verbíře a Poštulky hájili barvy Teplic takoví vlčáci jako Karel Rada nebo Pavel Horváth. Teenager Fenin se tak ocitl v úplně jiném světě. "Můj největší zážitek bylo setkání s Pavlem Horváthem. Ze začátku jsem ho nechápal, nevěděl jsem, co je sranda a co myslí vážně. Neuměl jsem se k tomu postavit. Provedl mi snad všechno, co znal," orosí se při vzpomínce na vyhlášené kousky notorického vtipálka.
"Neřekl bych, že byl mým oblíbeným terčem. Každý, kdo se do takové situace dostane poprvé, neví, jak má reagovat. Ale on to přestál v pohodě, nezanechalo to na něm následky. Na rozdíl od Rézy," rýpne si sparťanský špílmachr do svého současného spoluhráče Jana Rezka.
Zmatenému mladičkému odchovanci však podal neocenitelnou pomocnou ruku zkušenější krajan, Tepličák Michal Doležal. "Těžko bych to zvládal, kdyby mi nepomohl. Díky Míšovi Doležalovi jsem se začal kamarádit i s Tomášem Poštulkou a Pavlem Verbířem," vzpomíná s vděkem Fenin, který najednou zapadl do skupiny hráčů o deset i víc let starších.
Přehnaným respektem však mladíček netrpěl vůči protihráčům. Legendárním se stal jeho incident s tehdejší posilou Slovácka Richardem Dostálkem. Ryšavý záložník musel předčasně do sprch, když oplácel Feninovy provokace šlápnutím do jeho rozkroku. Deník Sport tehdy o kauze informoval pod titulkem Má »holub« Fenin půlmetrové přirození?
"V kabině to neviselo, ale řešilo se to ještě hodně dlouho. Pavel Verbíř měl hodně vtípků," vzpomíná Fenin na pobavení starších spoluhráčů. "Nejsem žádný drzoun, nedovolil bych si někomu na hřišti nadávat. Ale teď už si třeba od mladšího hráče nenechám všechno líbit," říká.
"Mezi chlapy strašně rychle dospěl. Překlenul díky tomu to nejhorší období sedmnácti osmnácti devatenácti let, kdy by se s dorostenci někde potuloval. Dneska je mu dvacet, ale chová se jako pětadvacetiletý," hodnotí synův duševní vývoj Feninova matka Martina.
Telecí období
Starší parťáci Feninovi pomohli i ve chvíli, kdy si myslel, že má vyhráno. Do ligy vlétl jako kometa a v jeho mysli se rozhostilo uspokojení. "Myslel jsem si, že je konec, ale trenéři a starší kluci mě dokázali udržet dole. Hlavně Jirka Sabou mě často hází na zem," usmívá se dnes obletovaný mladík.
"Občas byl zklamaný, že nehraje, viděl jsem na něm, že si myslí, že si místo na hřišti vyvzdoruje trucováním. Doly s Verbou ho v tom spíš podporovali, ale já jsem mu vždycky na kafi řekl, jak to vidím. Aspoň něco si z toho snad vzal," krčí rameny Sabou.
"Zažili jsme s ním i perná období, kdy si myslel, že je lepší než třeba Jirka Mašek. Byl uspokojený, patřil mu celý svět. Projevovalo se to takovým postpubertálním chováním," vzpomíná Jiří Bartl, který Fenina vedl nejprve jako asistent Vlastislava Marečka, později i ve funkci hlavního kouče.
Vyhnat z hlavy nebezpečné myšlenky měly teplickému mladíkovi pomoci i individuální tréninky, které mu dvojice Mareček - Bartl naordinovala. Při nich Fenin společně s ostatními mladými hráči donekonečna piloval různé herní situace. "Byl jsem rád, když dal ty dva góly na Kladně. Přesně tyhle centry jsme dělali do zblbnutí - byl to dril, který Martin nesl těžce, ale teď to tam uklidil jako mazák," kvituje s potěšením úspěchy svého bývalého svěřence Mareček. "Po tom telecím období se zklidnil, teď se mu práce vrací."
Módní policajt
Dnes už se Fenin v teplické kabině neztratí. Ostatně, po Verbířovi a Doležalovi je v ní třetím nejdéle sloužícím hráčem. Vtípky na jeho adresu však spoluhráči nešetří ani teď - nejvíc narážek si vyslechne kvůli své zálibě v módě. "Po mistrovství světa byl u starosty, starosta měl na sobě kvádro, a on si vzal tričko a kraťasy s obrovskými kapsami. Ptal jsem se ho, jestli nebyl na rybách," dobírá si mladíka Sabou.
Pracovitý záložník našel spojence v Pavlu Krmašovi, společně vytvořili opozici proti »módní policii«. "Oni módu vůbec neřeší, vždycky říkají, ať je vezmu do Prahy a něco spolu vybereme. Už dvakrát se mnou byli nakupovat, poradil jsem jim, oni si to nekoupili, ale o pár dní později v tom stejně přišli," směje se Fenin.
Další posedlostí mladého útočníka jsou moderní technologie. Často si udělá radost nejnovější hi-fi hračkou, z mistrovství světa v Kanadě si přivezl video iPod a autoadaptér. "Když měli ostatní video, on si pořizoval DVD přehrávač. Jiní poslouchali discmany, on měl mp3," vykládá obránce Krmaš, který v létě odešel do německého Freiburgu.
"I takové věci kupuju hodně bez rozmýšlení. Tomáš Poštulka mi vždycky říkal, že si něco draze pořídím a za chvíli to dávají zadarmo k sekané," usmívá se Fenin.
Zkušený gólman si z něj však jenom nestřílel - často přišel i pro radu. "Ne že bych na to byl lempl, ale on je prostě jiná generace. Když jsem potřeboval s něčím poradit, něco vypálit, šel jsem za ním," přiznává sparťanská jednička.
Není divu, že takový technofil jako Fenin má možná nejlepší webovou stránku ze všech borců české ligy. Na adrese www.martinfenin.cz jsou k nalezení vyčerpávající data o jeho kariéře. "Samotného mě překvapilo, kolik tam je informací. Našel jsem tam i svoje statistiky z dorostu, teď tam chodím docela často," říká fotbalová celebrita českého internetu.
Impulz ke vzniku jeho prezentace na síti vzešel od teplického klubu - autoři klubových stránek Tomáš Procházka a David Kalvas se rozhodli, že udělají reklamu jednomu z odchovanců. "Martin dával góly už v dorostu, říkali jsme si, že bychom to mohli zkusit. Navíc se nebojí mediální prezentace," vysvětluje Kalvas zatím ještě nepříliš obvyklý nápad.
Fenin si kvůli webu vyslechl své. "Jasně že když jsem hrál špatně, slyšel jsem od lidí narážky typu hlavně že máš stránku..." mávne rukou.
Po vydařeném mistrovství světa však jeho mail zahltily blahopřejné zprávy. "Je toho hodně. I nějaké návrhy od fanynek mi přišly," usmívá se.
Horké zboží
Mladý teplický kanonýr je zkrátka kluk na roztrhání - rvou se o něj holky, zahraniční kluby... A jako nejpřekvapivější zájemce o něj se přihlásil i Karel Brückner, který Fenina povolal k přátelskému utkání reprezentačního áčka v Rakousku. "Dokáže si pokrýt míč líp než Milan Baroš, který v jeho vedení víc riskuje. I instinkt v šestnáctce má Fenin lepší než Milan," srovnává kouč nováčka s otřískaným dravcem.
"Vážně mi přijde, že tak nějak sním. Je toho strašně moc. Ani jsem se tady po mistrovství nerozkoukal, dal tři góly v lize, pak nominace. Až mám pocit, že se mi to možná jenom zdá," nevěřil vlastním očím obletovaný jinoch.
Tenhle sen však ještě nekončí...

kariéra v kostce
Dnes není v kádru Teplic větší hvězdy, než jakou je Martin
Fenin. K fotbalu se přitom dostal tak nějak náhodou - zapsal se do přípravky Teplic podle vzoru spolužáků v první třídě. "Nečekali jsme, že ho to chytne, s balonem to vůbec neuměl. Ještě dva dny před zkouškou jsme ho učili kopat," směje se Martina
Feninová, útočníkova matka, dětská lékařka. Její manžel František pracuje ve stavební firmě. Syn Martin se jim narodil 16. dubna 1987 v Chebu, o tři roky později přišla na svět i dcera Ivana.
2002 Poprvé obléká reprezentační dres v kategorii U-16.
Postupně prochází všemi věkovými stupni až do U-20.
2003 V patnáctém ligovém kole střídá ve Zlíně na posledních deset minut Pavla Verbíře. Je to jeho debut v nejvyšší soutěži.
2004 První ligový gól i první žlutou kartu zaznamenává také proti Zlínu - ve třicátém kole upravuje výsledek v poslední minutě na 3:0.
2006 V semifinále ME U-19 vypadává česká reprezentace se Skotskem.
2007 Na MS U-20 střílí ve finále jediný gól Česka. To prohrává s Argentinou 1:2.
- V srpnovém přátelském utkání v Rakousku poprvé obléká dres reprezentačního A týmu.
Astrologické okénko
Zuzany Petrželové
Martinovo datum narození je příznivé pro úspěch. Musí však využít všech svých schopností - a to i v duchovní oblasti. Jde o impulzivního člověka s vysokými ideály, který nemá rád vnucování myšlenek a tlaky od ostatních. Má neuvěřitelné množství energie, je v neustálém pohybu, netrpělivý, má schopnost velet a je zodpovědný. Měl by se rozhodovat v klidu bez zbrklosti. Samolibost mu může velice ublížit, ale vzhledem k jeho duševní zralosti by měl nástrahy úspěchu zvládnout. Je třeba rozvíjet dovednosti a asertivitu.

zdroj: hattrick.cz

Milan Baroš - Život ve zlaté kleci

30. září 2008 v 18:42 | Liyah |  Milan Baroš různé
BIRMINGHAM - Ten šlágr tak trochu klesl v hitparádě. Už jsou to téměř dva roky, co byl Milan Baroš hrdinou chvalozpěvů o nejlepším střelci mistrovství Evropy. Nyní však útočník Aston Villy čelí ještě větší výzvě: na velký fotbalový svátek se těší celý svět a on bude hrát nejen o čest vlasti, ale i o vlastní osud. Čeká se návrat na vrchní příčky žebříčku...

Nebe nad Birminghamem se dalo do breku. Zmrzlé kapky padají na trávník a odrážejí se od země, ve vzduchu se rozprostřela záclona z průhledných kuliček, které zůstávají ve vlasech zmáčených postav.
V krupobití končí zápas ve Villa Parku.
Jako by se kalendář zastavil na 1. dubnu, stadion bičuje aprílové počasí.
V duchu jeho dovádění se nese i sezona muže, který navzdory nečasu mizí v šatně pozvolným krokem.
Před necelým rokem by málokdo řekl, že Milan Baroš bude po angažmá v Liverpoolu oblékat červenomodrý dres domácích.
Jen ti nejodvážnější pak očekávali, že se bude s městským rivalem West Bromwich Albion rvát o právo zůstat v prestižním společenském klubu s názvem Premier League.
A přece se to stalo.
Muchas gracias
Mlčení může být výmluvnější než desítky nicneříkajících slovíček.
Rafael Benítez, španělský kouč věhlasného Liverpoolu, nikdy Barošovi neřekl: Nemám o tebe zájem, hasta la vista, baby. Přesto bleskurychlý útočník věděl, že mu nikdy nepadl do oka. Možná za to mohly brýle, které fotbalový profesor nosí a díky nimž vidí to, co jiní ne - kdo ví.
Přesto nebyla jeho škola k zahození. Kouč přezdívaný Rafa je mistr teorie. Na tréninku vyznačil kužely území, hráče rozestavěl mezi ně a sám představoval míč. Svým pohybem posunoval i liverpoolské borce.
Pro Baroše to ovšem zas taková novinka nebyla. "Poprvé jsem to zažil za Wernera Ličky," oprášil vzpomínky na angažmá v ostravském Baníku. "Počítal jedna, dva, tři, čtyři a osa mužstva se pohybovala, jak si přál," dodává. Připomnělo mu to i tréninky reprezentačního kouče Karla Brücknera. "Ale to je bez kuželů," říká kanonýr.
Propracovaný systém nesl ovoce. "I dneska je vidět, že Liverpool moc gólů nedostává. A dopředu mají hráči volnost," popisuje Baroš.
On sám si ji však příliš neužil. I když s týmem z města kultovní kapely Beatles vyhrál Ligu mistrů, tušil, že jeho šance na základní sestavu klesají ke dnu jako žlutá ponorka. Přesto v letní přípravě nebrblal, jeho starty daly dohromady tři poločasy, v nichž nasázel pět gólů. Jenže to nestačilo. "Pochopil jsem, že mi nepomohou ani takové výkony. Musel jsem z Liverpoolu pryč," povídá. "Ale kdybych začal hanět klub, byla by to ta největší blbost."
Pravda. Zvlášť když nebylo jisté, zda se "útěk" podaří. Kvůli vysokým nárokům Liverpoolu odpadával jeden klub za druhým, smlouvu ve Valencii, na níž chyběl už jen podpis, roztrhalo nové klubové vedení.
Ozval se i Olympique Lyon. Tým, který si po svém vyložil heslo mušketýrů. Jeden za všechny sedí na trůnu pro ligového krále a už pět let po sobě na něj ve Francii nikoho nepustil. Navíc zdatně stínal hlavy protivníků v Lize mistrů.
Byla to docela pikantní nabídka. Přispěchal s ní trenér Gérard Houllier, jenž sice útočníka do Liverpoolu přivedl, ale pak s ním také nakládal všelijak. "Ale kvůli němu jsem to neodmítl. Když jsem byl mladší, některé věci jsem bral zbytečně jako křivdu. Lyon je super klub," uznává Baroš. Přesto netají, že francouzská liga pro něj byla málo. "Nechci se nikoho dotknout, ale anglická nebo španělská liga jsou nejlepší na světě," má jasno. "Zápasy Ligy mistrů by těžké zápasy v Premier League nenahradily."
O Houllierově eminentním zájmu svědčilo i to, že Lyon byl ochoten vyšroubovat nabídku pro Liverpool až na částku blížící se i s bonusy 400 milionům korun.
I přesto dal Baroš bohaté nevěstě košem. "Byl jsem rozhodnutý od začátku," trvá na svém.
Chyba? Možná.
Adiós!
O to víc bylo překvapením, že vábení z německého Schalke znělo útočníkovi liběji. "Přišlo mi to zajímavé. Plné stadiony, liga šla nahoru, bude se tam hrát mistrovství světa," vrší klady. Nakonec se však ukázalo, že klub z Gelsenkirchenu nemá dost peněz, aby si zaplatil hostování. "Byla to nafouknutá bublina," říká Barošův manažer Pavel Paska.
Jak se blížil konec přestupního termínu, už nebylo moc na vybranou. A jediným, kdo splnil všechny podmínky, byl nejslavnější tým z Birminghamu. Aston Villa slíbila vyplatit celkem 320 milionů korun - a Baroš byl její.
I když tak jednoduché to nebylo. Na poslední chvíli jako by si Benítez postavil hlavu. Baroš už měl o víkendu nastoupit za svůj nový klub, když si španělský kouč usmyslel, že útočníka ještě využije ve finále Superpoháru proti Lokomotivu Moskva.
Byl to zdánlivý paradox: čtyři roky se Baroš pral o to, aby za Liverpool hrál. A teď nechtěl.
V ten moment už měl průtahů kolem přestupu plné zuby. "Řekl jsem, že nikam nepojedu. Už jsem neměl důvod bojovat za tenhle klub, nechtěl jsem být náplast na dvacet třicet minut," dal Liverpoolu na srozuměnou.
A jako razítko na dopis na rozloučenou přidal ve svém prvním zápase za Aston Villu gól, kterým rozhodl o vítězství nad Blackburnem.
Přesto dobře věděl, že jeho stěhování vyvolalo údiv. "Hodně lidí říkalo, že to není správný krok," všiml si. "Ale já si to nemyslím. Rok před mistrovstvím světa jsem chtěl pravidelně hrát, a ne někde paběrkovat. Tohle angažmá mělo spoustu plusových bodů, které rozhodly. Peníze přitom nebyly na prvním místě," ubezpečuje, i když mu na konto chodí tučnější sumy než v Liverpoolu.
Do podrobností se však nepouští. Dorážejte na něj, vyzvídejte, jen se usměje. "Nebudu o tom vykládat do novin. Je to taková moje třináctá komnata," zůstává tajemný.
"Mysleli jsme i na Milanovu budoucnost po mistrovství světa," neprozradí o moc víc Paska.
Co je to za tajemství? Chvíli strpení.
Ani v detektivce nečeká rozuzlení uprostřed příběhu.
Buenos días
Poštovní schránka na rohu ulice, to není nějaká lecjaká věc...
A co teprve Mailbox, jeden z nejznámějších obchodních komplexů v Birminghamu. Bez nadsázky zde okusíte chuť zemí celého světa. Stačí názvy restaurací a kaváren, které se navršily do tří pater nad sebe: The Oriental, Pizza Zizzi, Santa Fe, Shogun Sushi, Paris Restaurant, Pennyblacks. "Je tady všechno, od italské po indickou kuchyni," ozve se od stolku kavárny Estilo.
Baroš vyráží do města z komfortního apartmánu, který vyrostl jako mnoho dalších na střeše centra. Ujde pár desítek metrů a ocitne se na břehu jednoho z plavebních kanálů, jež protínají Birmingham. Panuje tu líný klid, jen čas od času zčeří vodu nálet kachen nebo podlouhlá loďka s kajutou a okýnky, zpoza nichž vykukují obličeje turistů.
Jaký je to rozdíl ve srovnání s ruchem ulic, k nimž se otevírá cesta od obřího vyhlídkového kola na Centenary Square! Místní bulváry jsou jedna nekonečná galerie butiků a obchodních center. Je to zvláštní pohled, když se mezi moderními chrámy zasvěcenými luxusu vyloupne starodávný kostel svatého Martina.
"Milan, v neděli skóruješ, za týden zase a bude hotovo," ozve se najednou seshora z ulice, odkud se naklání mladík a palcem otočeným nahoru věští kanonýrovi Aston Villy úspěch.
Bylo by ho třeba. Jako by se kluby z druhého největšího anglického města rozhodly, že budou držet basu. A tak se v tabulce Premier League naskládaly hned za sebe: Aston Villa, West Bromwich Albion a Birmingham City. Potíž je v tom, že za sebou nechali už jen Portsmouth a k sestupu dávno odsouzený Sunderland. "Bohužel to vypadá, že jeden ze tří klubů z města by mohl spadnout s ním," přemítá Baroš.
Že se nohama ve zrádné bažině zaboří i oni, s tím na Aston Ville nepočítali. Vždyť začátek sezony, okořeněný příchodem českého snajpra, vůbec nebyl špatný. Jenže záhy začalo přibývat nelichotivých výsledků. "Nechci se vymlouvat, ale pravda je, že se na nás podepsalo hodně zraněných," líčí Baroš. "Taková Chelsea má dvě jedenáctky, my máme kádr patnácti šestnácti hráčů," počítá.
Želbohu častým návštěvníkem lékařů byl i on. Zranění mu odkrojilo notnou porci zápasů už třikrát. "Z devíti měsíců tak rázem zbude šest," rekapituluje.
Potíže ho postihly i v tu nejnevhodnější dobu - v závěru kvalifikace mistrovství světa. Ve Finsku byl připraven naskočit v případě nejvyšší nouze, i když věděl, že by se tím mohl odrovnat i na několik měsíců. Před zápasem do sebe nasázel ibuprofeny. "Ty do sebe láduju už tři roky, ani už nezabírají," usměje se.
Tehdy mu vyháněl z nohy zánět achilovky fyzioterapeut Karel Mališ, na týden před baráží ho pak měl v péči Miloš Barna, lékař se zázračnýma rukama. "O sto procent se mi to zlepšilo," děkuje mu Baroš na dálku.
Naposledy mu tři týdny sebral výron pravého kotníku. A jen co ho dal do pořádku, čeká ho tvrdý souboj s West Bromwichem.
A to nebude žádná selanka.
Grande vuelta
"Milan Baroš returns!" vykřikne do mikrofonu spíkr na stadionu Aston Villy, když pročítá soupisku domácího týmu.
Baroš se vrací. Na trávník vstupuje před publikem, které povstalo ze sedaček, jako poslední, na zádech desítku, jíž ho ve Villa Parku poctili. "To jsem ani nečekal," libuje si útočník. Zdvojnásobil tak pětku, která na něj zbyla v Liverpoolu. I přidělení čísla vyhrazeného největším hvězdám mohlo být malou, ale milou satisfakcí.
Poslední chvíle před zápasem, který v útulném stánku na Trinity Road začíná v pravé poledne, Baroš tráví sám u středového kruhu. Podobně tomu bude i po zbytek utkání - český útočník operuje coby osamělý průzkumník v obranné linii Baggies, kde ho nepřátelsky pozorují dva urostlí beci. Vetřelec před nimi volným tempem popobíhá, nemusí se vracet do hloubi pole. Jeho úkolem je čekat na balon. "Mám místo na hrotu, což mi ne úplně vyhovuje. Ale takhle teď hrajeme, takže se s tím musím vyrovnat," říká.
Po čase se v útoku sešel nejsilnější tandem Aston Villy. Spolu s Barošem nastupuje Kevin Phillips. "Je to výborný hráč, ještě nedávno byl v reprezentaci. Umí dát balon, vyhovíme si," chválí Baroš parťáka. Jenže vzájemné spolupráce se moc nenabaží, Phillips létá mezi záložníky a rve se o míč, aby s ním vyrazil kupředu.
Po dvaceti minutách se ti dva přesto ocitli ve velké šanci. Baroš zpracoval v šestnáctce centr a snažil se míč propasírovat přes obránce. Nakonec ho Phillips po pozoruhodné kreaci poslal patou na břevno. Těsně před koncem prvního poločasu mu pak Baroš přenechal přízemní přihrávku, ale ani tahle příležitost neskončila fanfárami na oslavu gólu. "Kdybych zkusil vystřelit já, bylo by to sobecké. Škoda, že to netrefil metr od brankáře," lituje Baroš.
Až na občasné záblesky akcí marně vyčkává na kolmou přihrávku, jakou potřebuje, aby nastartoval nadupaný motor hbitých nohou a pádil na bránu. "Bylo to těžké, hodně se hrálo vrchem, byla to spíš nakopávaná než fotbal," posteskne si.
Souhru kazí těžký terén, který má na domácí zápasy Aston Villy neblahý vliv, i absence několika hráčů, za něž zaskakují náhradníci ve věku teenagerů. Zvlášť krajan Patrik Berger umí najít skulinu v protivníkově defenzivě, ale ne a ne se vrátit na hřiště. "Je to smolař, měsíc byl mimo kvůli pravému lýtku a teď si natrhl levé," kroutí hlavou Baroš.
Když pak musí ze hřiště předčasně odejít Lee Hendrie, už tak nízké procento vhodných pasů se ještě o poznání umenší. A jakmile Baroš přece jen může dravě vyrazit za balonem, drapne ho Ronnie Wallwork zezadu za dres a ještě ho pro jistotu uzemní pádem pod nohy. Baroš sedí na zemi otočený k rozhodčímu, paže vyčítavě zdvižené - ten obrázek je dobře známý. Sok dostane žlutou, ale z trestného kopu nic není.
S blížícím se koncem Albion domácím pořádně zatápí. V šestnáctce přinutí borce Aston Villy ke dvěma rukám, v chumlu hráčů se to řeže hlava nehlava, semtam někdo skončí na zemi. Rozhodčího by snad nevzrušila ani ukopnutá noha. Když není míč za brankovou čárou, jede se dál. "To je Anglie, navíc derby, tyhle zápasy jsou vyhecovanější. Je to boj," zůstává v klidu Baroš. Zato Bryan Robson, kouč West Bromwiche, se rozčiluje. Nemůže zapomenout, že minulé derby vyhrála Aston Villa právě díky penaltě, a požaduje zavedení kamer, které by rozhodly sporné situace. "Opakuju to už sedm let," upozorňuje.
Smůla. Remízu 0:0 hostitelé udrží. A mohlo by být lépe, kdyby Baroš dostal po úniku míč na Luka Moora, jenž vystřídal vyčerpaného Phillipse. Jenže balon je sražen a Baroš se nakvašeně zastaví o reklamní panel. "Chyběl kousek, obránce to trefil ve skluzu špičkou kopačky," lituje český útočník.
Ani on neujde závěrečnému krupobití, ve které se promění zatraceně vlezlý déšť. Pro šťastlivce schované v suchu pod střechou tribun je to úchvatný pohled. "To bylo na celém fotbale to nejhezčí," neopouští humor Baroše.
Daleko od pravdy však není.
Uno, dos, tres
Birminghamské derby je zrcadlem celé sezony Aston Villy.
Je to urputný zápas o udržení dobrého jména. A taky o naději, že příští sezonu zase bude líp.
Přesto Baroš nedá najevo zklamání. Buď ho vskutku nesvírá, nebo ho opravdu dovedně skrývá. "Hledal jsem novou výzvu a našel jsem Aston Villu," říká nad šálkem pravého anglického čaje. "Chybí mi snad jen evropské poháry," připustí pouze.
V Birminghamu si je na podzim nezahraje, to ví už teď. Ale to neznamená, že by je nemohl okusit v jiném dresu. Ač to nepotvrdí, utajovaná výhoda štace v Aston Ville zase není takovým rébusem. Baroš má ve smlouvě výstupní klauzuli, jež klubu vrátí to, co za něj zaplatil. Není to málo, ale také ne astronomicky moc.
Proto bude tolik záležet na tom, jak se útočníkovi vydaří mistrovství světa.
Už po skvělém EURO v Portugalsku ho lákala Barcelona. Víc si tehdy nemohl přát. "Je to můj vysněný klub," netají Baroš. "Já sám jsem na jednání nebyl, ale bylo to dost vážné," vzpomíná. "Milan byl blízko," přidává Paska.
Podobné dohadování hráčský agent zažil už při mistrovství Evropy 1996. "Barcelona vždy jedná třífázově," tvrdí. Znamená to, že katalánský velkoklub dopředu osloví tři hráče a jeden z nich pak prestižní konkurs vyhraje. Na šampionátu v Anglii Barcelona hledala nového brankáře mezi Vítorem Baíou, Andreasem Köpkem a Petrem Koubou. "Už jsme uzavřeli předsmlouvu, chyběl krůček," tvrdí Paska.
Tehdy nakonec zvítězil Baía. Před dvěma lety zase Baroše přeskočil Kamerunec Samuel Eto'o. "Milan s ním byl na sto procent ve finále," je přesvědčen Paska.
Třeba se to jednou konečně povede.
A Španělsko tak nastaví Barošovi přívětivější tvář...

MILAN BAROŠ
Narozen: 28. října 1981 ve Valašském Meziříčí
Výška, váha: 182 cm, 82 kg
Velikost kopačky: 8,5
Hráčský agent: Pavel Paska
Smlouva do: 30. června 2009
Přezdívka: Bary, Mili

sezonaklubzápasygóly
1998/99Baník Ostrava60
1999/00Baník Ostrava296
2000/01Baník Ostrava265
2001/02Baník Ostrava1511

FC Liverpool00
2002/03FC Liverpool279
2003/04FC Liverpool131
2004/05FC Liverpool288
2005/06FC Liverpool20

Aston Villa


Úspěchy
Reprezentační: Účastník ME U-21 2000 na Slovensku (2. místo), účastník ME U-18 2000 v Německu (4. místo), účastník OH v Sydney 2000 (základní skupina), účastník ME U-21 2002 ve Švýcarsku (1. místo), účastník ME 2004 v Portugalsku (semifinále), 46 mezistátních zápasů (26 gólů)
Klubové: Vítěz Ligy mistrů (2005), vítěz anglického Ligového poháru (2003)
Individuální: Nejlepší střelec EURO 2004 (5 gólů), 1. místo v anketě Talent roku - nejlepší český fotbalista do 21 let (2000)

O'Leary: "Hledám k Milanovi parťáka."
BIRMINGHAM - Rychle přivolával míč zakopnutý na tribunu, chtěl, aby se hrálo. Jenže když balon přiletěl, spadl mu na nohu a odkutálel se za postranní čáru.
David O'Leary má smůlu, práce ve Villa Parku se mu nedaří. Pošmourná sezona by irského kouče, jenž stál nedávno za velkými úspěchy Leedsu United, také mohla stát místo.
"Chtěl bych ve Ville zůstat," netají své přání sympatický elegán. "Myslím, že svou práci dělám dobře, ale letos se nám nevede. A v tomhle džobu se stane, že to nemůžete ovlivnit," dodává rozvážně tichým hlasem.
Právě on do klubu přivedl českého útočníka Milana Baroše.
Jak hodnotíte první sezonu Milana Baroše ve vašem týmu?
Myslím, že to nejlepší od Milana ještě uvidíme. Počkejte, až se úplně uzdraví. Musíme mu k tomu jen najít ideálního partnera do útoku. Doufáme, že se mu vydaří mistrovství světa a dá tam spoustu gólů.
Proč jste si vůbec Milana Baroše vybral do svého týmu?
Především je rychlý. Měl jsem takovou vizi jeho ideálního parťáka. Před rokem jsem k němu chtěl získat Jamese Beattieho. Ale toho jsem si v tu dobu nemohl dovolit. Až budu mít k dispozici víc peněz, chtěl bych pro Milana přivést vhodného spoluhráče. Mám představu, že až se situace v klubu změní, přivedu silného hrota dobrého ve vzduchu. Milan by mohl hrát vedle něj, protože on není tím, kdo by měl hrát jako bijec. Milan si musí nabíhat na míče za obranu.
Není problém v tom, že mu tolik nevyhovuje styl Aston Villy? Nepotřeboval by víc přímočarých přihrávek od spoluhráčů?
Myslím, že někdy si s míčem moc hrajeme, to je od nás hloupé. Měli bychom se dostávat dopředu mnohem rychleji a přímočařeji. To by mu taky hodně pomohlo.
Co říkáte na názory, že by měl být efektivnější?
Ano, myslím, že by měl být sobečtější. Chci to po něm. Věřím, že z něj víc gólů dostaneme právě díky tomu, že mu najdeme správného partnera.
Jaká je pozice Milana Baroše v anglickém fotbale? V části tisku jako by vůči němu panovala averze.
Nad tím bych se vůbec nepozastavoval. Znám to, někteří novináři nemají rádi ani mě. (usmívá se) To k tomu patří. Ale já prostě věřím, že z Milana se v tomhle klubu v budoucnosti stane opravdu dobrý kanonýr. Doufám, že se mistrovství světa vydaří celé české reprezentaci a Milan se odtamtud vrátí jako jeden z nejlepších útočníků působících v Anglii.
Jenže se taky může stát, že se ze světového šampionátu vrátí jako útočník jiného klubu, nemyslíte?
Nechceme ho prodat. Milan má ve smlouvě klauzuli, stejně jako mnoho jiných hráčů, že když dostaneme určitou nabídku a on bude chtít odejít, nebudeme mu stát v cestě. To bychom ani nemohli. V ideálním případě bychom byli rádi, aby taková nabídka nepřišla. Ale i kdyby se tak stalo a Milan by ji chtěl využít, bylo by to výhodné pro obě strany. Protože i klubu by to přineslo dost peněz. Tak to ve fotbale je.

Dotazník
Co mě vytáčí?
Když někdo lže, a přitom je mu jasné, že ten druhý o tom ví. Stává se mi to v osobním i fotbalovém životě.
Po čem mi bylo nejvíc špatně?
Asi po... (dlouze přemýšlí) Po slivovici ne, to je lék. Babička mi dává půlku štamprle na vykloktání. Ale jednou jsem snědl nějakou mořskou potvoru, to mi bylo hodně špatně. Dva dny jsem potom strávil na záchodě.
Jakou jsem dostal nejvyšší pokutu?
Dostávám je občas za rychlost nebo za špatné parkování. Jsou to tisícovky korun, nejvíc tak čtyřicet padesát liber.
Z čeho mám husí kůži?
Když někdo škrábe lžičkou o hrnec... To je nejhorší zvuk, co existuje.
Na čem jsem nejvíc prodělal?
Musím to zaklepat, zatím naštěstí na ničem. Když jsem koupil barák v Liverpoolu, jeho cena šla naopak nahoru.
Za co jsem nejvíc utratil?
Za auto, za byt.
Co mi trhá uši?
Jsem asi výjimka - můžu poslouchat všechno, jakoukoli muziku. Ale když jde o tu lžičku s hrncem... (směje se)
Kolik jsem měl nejvíc na tachometru?
250, ale mám čip, který mě víc nepustí. Jel jsem z Manchesteru do Liverpoolu, chtěl jsem zkusit, na kolik to vytáhnu. Ale hned jsem zase rychlost snížil.
Co bych uvařil na večírek?
Pochlubil bych se kachnou se zelím a knedlíky.
Ve kterém filmu bych si zahrál?
Asi v nějaké bondovce. Líbí se mi, že si Bond dokáže se vším poradit. A taky se kolem něj pořád točí pěkné ženské... (směje se)
Kam bych se chtěl podívat, ale asi se mi to nikdy nesplní?
Na Měsíc. Pokud bych chtěl někam na zeměkouli, snad se mi to podaří.

"Snad v Anglii zůstanu," věří šéfkuchař Latka
BIRMINGHAM - Skoro ani po příletu nevybalil kufry, a už stál v modrém dresu na Anfield Road, ve slavné aréně FC Liverpool.
Jedenadvacetiletý obránce pražské Slavie Martin Latka prožil příběh jako z pohádky. Když v zimě nevyšlo angažmá v Middlesbrough, sáhli po něm z Birminghamu City. Urostlý stoper se stal na půl roku spoluhráčem Jiřího Jarošíka.
Jenže slibně vyhlížející story se zamotala. Poslední zápasy Latka strávil jen na tribuně. A až po skončení sezony se má rozhodnout, zda v Anglii zůstane.
Jste nervózní, co s vámi bude?
Neřekl bych, že jsem nervózní. Možná mám jen takové smíšené pocity, nevím, co můžu očekávat. Raději o tom ani nepřemýšlím. V Anglii není zvykem někomu něco vysvětlovat, proč jsem na tribuně a podobně. Beru to, jak to je, trošku jsem to i čekal. Ale chtěl bych v Anglii zůstat, dokázat, že na to mám. Bylo by špatné, kdybych to zabalil.
Neuškodilo vám to, že vás Birmingham nasadil do prvního utkání jen po dvou trénincích?
Určitě to bylo hodně rychlé, ale ani jsem neměl čas o tom přemýšlet. Samozřejmě jsem hned poznal ten obrovský rozdíl v kvalitě fotbalu u nás a v Anglii, ať už jde o důraz, nebo rychlost, celkovou sílu. Ve Slavii jsem něco takového zažil jen v poháru. Když jsem poprvé vyběhl na Anfield Road před čtyřiceti tisíci diváků, běžel mi mráz po zádech. Když jsme remizovali, což nikdo nečekal, byla v mužstvu velká euforie.
Připouštíte si, že jste mohl být jen krátkodobá záplata za zraněné hráče?
Vím, že potřebovali zacelit díru v obraně. Birmingham měl hodně zraněných obránců, věděli, že jsem byl na testech v Middlesbrough, tak mě vyzkoušeli jako alternativu, nejspíš za kapitána Kennyho Cunninghama.
V několika zápasech jste měl smůlu - zavinil jste penaltu, tečoval míč do brány. Čím to bylo?
Myslím, že to bylo přemírou snahy. Byl jsem přemotivovaný, chtěl jsem vyhrát každý souboj.
Který útočník vám dal nejvíc zabrat?
Určitě Rooney z Manchesteru United nebo Henry z Arsenalu. Jsou to pořádní, silní chlapi, nastoupit proti nim byl dosavadní vrchol mojí kariéry. Třeba Henry chvílemi vypadá na hřišti laxně, jen se tak toulá, ale jakmile dostane kolmici a rozeběhne se, už ho nejde chytit. Já jsem pár soubojů vyhrál, jednou jsem mu vypíchl míč, ale taky mi utekl. Kluci i trenér mi říkali, ať jsem v klidu, že se s tím dá těžko něco dělat.
I když jste o zápas s Aston Villou přišel, jak byste si poradil s Milanem Barošem?
No, těžko... (usmívá se) Musel bych mu jedině jít hodně do těla, ale v osobních soubojích je silný. Nesmí se dostat obránci za zadek, jak se říká. V Anglii si s bráněním takovou hlavu nedělají, běžné jsou situace jeden na jednoho nebo tři na tři. A když se to povede třeba Manchesteru, je zle.
Jak vůbec žije česká enkláva v Birminghamu?
Občas zajdeme na večeři nebo na golf, někdy se u Milana Baroše podíváme na fotbal nebo hokej v české televizi. Je to lepší, než kdybych tady byl sám, ale zase nesmím šidit angličtinu. Víc se samozřejmě vidím s Jirkou Jarošíkem. Když s námi nejsou přítelkyně, vaříme si.
Kdo je šéfkuchař?
Já... (skromně) Jirka jen loupe brambory a dělá salát.
A co je vaše specialitka?
Nevím, jestli se tomu dá říct specialita, ale rád dělám kuře s broskví, se šunkou a sýrem. A když přiletí přítelkyně, přiveze knedlíky a zelí...
zdroj: hattrick.cz

Václav Svěrkoš - Gastarbeiter budí obra (2část)

29. září 2008 v 20:49 | Liyah |  Václav Svěrkoš různé
Nový »Bökelberg«
Tým, který se mezi elitu vrátil před třemi roky, se pravidelně strachuje: Udržíme se? Letos to není jiné, vyrovnaná spodní polovina Bundesligy je zrádná jako pohyblivý písek. Dolů může stáhnout kterýkoli celek.
"Zvládneme to. Umíme v tom chodit," je přesvědčen Ulich. Hráči jsou pod tlakem. Kvůli nevalným výsledkům jim byly dokonce odepřeny prémie, berou holý základní plat.
Klub záchranu bezpodmínečně vyžaduje. V létě se totiž přestěhuje. Bökelberg, chátrající stánek na kopci mezi blahobytně vyhlížejícími vilkami, vymění za supermoderní arénu. Staré sídlo bude klub ještě rok obývat, poté se odstěhuje a nastoupí demoliční stroje. Pozemky, na kterých místo velkých zápasů stojí, jsou velmi lukrativní.
"Budeme mít nejkrásnější stadion v Evropě, klasický fotbalový," chlubí se muž, který provádí návštěvníky po stavbě ležící na okraji Mönchengladbachu. Necelý půlrok před otevřením už se rýsuje monumentální dílo za téměř tři miliardy korun.
Pokračující práce pravidelně kontroluje skupina fanoušků. Nejprve si v nedalekém nízkém domku s plochou střechou a velkým znakem Borussie prohlédnou film o velkolepém díle, vyfasují pracovní helmy s logem klubu, holínky a vyrazí na inspekci. "Někteří sem chodí skoro každou neděli," usmívá se průvodce.
"Hlavně, abychom tady nehráli druhou ligu," ošívá se Svěrkoš, když kráčí blátem ke stadionu. "Zápas s Trierem to by nebylo nic moc."
Opravdu! Do ochozů se vměstná 60 tisíc diváků, z toho patnáct tisíc stojících. Stejně jako na Bökelbergu obsadí tribunu za bránou, i tady to bude, jak velí zvyk, Nord Kurve.
Pro evropské poháry se kapacita sníží o čtrnáct tisíc lidí. Ano, i na ně v Mönchengladbachu myslí. V této sezoně měli nakročeno do Poháru UEFA. V Německém poháru vypadli až v semifinále s Aachenem. Přitom i poražený finalista si zahraje v Evropě: Werder Brémy, druhý z účastníků posledního zápasu míří do Ligy mistrů.
První krok
V Borussii spoléhají na nový stadion i na mladého útočníka. Budoucnost má být mnohem barevnější než šedivá současnost. "Vašek má v sobě výjimečnost. Potřebuje důvěru, což v klubu vědí," prozrazuje znalec prostředí Straka. Nynější složení tandemu trenér - sportovní ředitel je zárukou, že český talent nebude odsunut na druhou kolej.
"Svěrkoš bude za pět let jedním z nejlepších útočníků Evropy," předpovídá po duelu s Hannoverem novinář z časopisu Kicker, který pravidelně referuje o Mönchengladbachu. "Jen nevím, jestli je pro něj Borussia správné místo."
Gladbach, sužovaný existenční nejistotou, předvádí hru založenou na pracovitosti. Na kudrlinky není čas, technika ani invence se nepočítají. Když zkusí Svěrkoš poslat do šance kumpána Ulicha líbivou fintou, kapitán Markus Hausweiler, typický fotbalový dřevorubec, hned zareaguje: "Bez rizika!"
Na druhou stranu: Bundesliga už Svěrkoše zocelila. Je odolnější, silnější i schopný orientovat se v novém prostředí. Ve dvaceti letech je pro něj působení v menším, ne tolik exponovaném klubu správnou školou - dobrým prvním krokem v životě v cizí zemi.
Například Vladimír Šmicer mu ukázal, že je taková cesta výhodná. Tři sezony se otrkával ve francouzském Racingu Lens a poté rozrazil bránu týmu první kategorie: anglického FC Liverpool.
"Nechci říkat, že je pro mě Borussia přestupní stanicí, ale..." nedokončí Svěrkoš myšlenku angažmá ve zvučnějším mužstvu.
Dnes to vypadá, že v Borussii nějaký čas vydrží. Malý dvoupokojový byt vymění za domek v městečku Viersen, nějakých patnáct minut vzdáleném od Mönchengladbachu.
Kontrakt mu vyprší až za tři roky. Klub ho dozajista kupoval i jako výhodnou investici.
"Jednou se jim hodně vyplatí," věští Straka.
Nejdřív si však mladý Čech musí budoucí velký přestup odpracovat - jako každý Gastarbeiter.
VÁCLAV SVĚRKOŠ
Narozen: 1. listopadu 1983 v Třinci
Výška, váha: 183 cm, 75 kg
Velikost kopačky: 8,5
Hráčský agent: Pavel Paska
Smlouva do: 30. června 2007
Přezdívka: Svěrky
sezonaklubzápasygóly
2001/02Baník Ostrava220
2002/03Baník Ostrava2614
2003/04Borussia Mönchengladbach
Úspěchy
Klubové: -
Reprezentační: Účastník ME U-16 1999 v Izraeli (2. místo), účastník ME
U-18 2001 v Norsku (2. místo)
Individuální: 2. místo v anketě Talent roku (2002, 2003)
Ašanin: "Za reprezentační dres jsem platit nechtěl."
MÖNCHENGLADBACH - Vzpomínáte? Šikovný dlouhán s kudrnatou hlavou omámil slávistické fanoušky. Dokonce i proslulá dřevěná tribuna v Edenu, jinak studnice krvelačné kritičnosti, ho vzala na milost. Chorvat Sladan Ašanin je možná nejlepším cizincem, který se objevil v novodobém věku české ligy.
Obránce, který už pět let válčí v barvách Borussie Mönchengladbach, měl dokonce vážně nakročeno do české reprezentace. Kouč Jozef Chovanec s ním počítal, rychlý a šikovný zadák se vždycky hodí. "Byl jsem tomu blízko, mohl jsem hrát za super mužstvo," vzpomíná dvaatřicetiletý Ašanin.
Stále mluví velmi dobře česky, jen občas použije nepatřičnou předložku. Například stále opakuje: Chtěl jsem hrát pro Chorvatsko, pro Slavii, pro Česko.
Proč jste vlastně začal uvažovat, že budete členem českého národního výběru? V té době jste měl určitě dostatečnou výkonnost, abyste mohl hrát za Chorvatsko.
Tehdy jsem se cítil moc dobře ve Slavii. Ale nakonec jsem sám zahodil šanci hrát pro Chorvatsko. U nás v Chorvatsku to chodí dost divným způsobem. Zavolali mi, jestli chci do reprezentace, ale musel bych zaplatit peníze. Odmítl jsem, necítil bych se dobře, kdybych platil za národní dres.
Dlouho se mluvilo o vašem působení v české reprezentaci v éře trenéra Jozefa Chovance. Šlo opravdu o seriózní zájem?
Bylo to dost vážné. Bylo to moje přání, za trenéra Chovance jste měli super mužstvo. S Chovancem jsem nemluvil, všechno šlo přes manažera Pasku. Dívali jsme se, jak je možné zařídit, abych dostal český pas. Pak se to začalo rychle hýbat. Za dva měsíce jsem získal povolení k trvalému pobytu.
Proč nebyla akce nakonec dokonána?
Přestoupil jsem do Mönchengladbachu a najednou to utichlo. Asi jsem byl moc daleko, nikdo se na mě nepřijel podívat.
I když jste za Česko nenastoupil, Prahu jste si zamiloval.
Slavia - to pro mě bylo nejlepší, co se mi mohlo stát. Fotbalově i jinak. Kdyby to v Praze bylo finančně aspoň trochu podobné jako v Německu, zůstal bych tam do konce kariéry.
Proč jste si oblíbil Česko?
Je podobné jako Chorvatsko, stejná mentalita. Lidi jsou mnohem uvolněnější než v Německu. Je tam mnohem víc srandy. Tady jsou lidé divní, zajímá je jenom práce.
Přesto působíte v Mönchengladbachu už pět roků. Přitom jste před dvěma lety tvrdil, že odcházíte.
Tehdy jsem měl ještě smlouvu, která mi končí až teď v létě. Pravděpodobně odejdu.
Proč? Máte pořád rozpory s trenérem? Bývalý kouč Hans Meyer už přece odešel a dnes vede Herthu Berlín.
Dlouho jsem byl zraněný, chyběla mi Spielpraxe. Nehrál jsem, on měl svoje oblíbence. Myslel jsem, že nemá pravdu, což jsem mu řekl. On byl na mě naštvaný, já na něj. Jenže on byl šéf.
Prý jste pořád stejný. Rychle vybouchnete a vyhrožujete, že přestoupíte do Rakouska.
Tady někdo moc mluvil. Ulda? (směje se) Velký zájem má o mě Graz. Zatím nedal finančně dost dobrou nabídku, ale myslím, že ještě něco přihodí. Také se mi určitě ozve Borussia. Graz by se mi ale líbil: Rakousko je klidnější, mám to blízko domů do Chorvatska. Dvě hodiny cesty, odtud dvanáct set kilometrů.
O Chorvatsku mluvíte hodně. Jste patriot?
(zamyslí se) Jo, jsem patriot. Nejradši bych tam zůstal celý život. Jenže jsem chtěl něco vydělat, a tak jsem musel do zahraničí.
Zasáhla vás osobně nebo vaši rodinu srbsko-chorvatská válka?
Moc jsme ji nepocítili. Určitě ne jako lidé, kteří žijí v Záhřebu. Naši rodinu to vůbec nezasáhlo. Já jsem byl na vojně v Kosovu v době, kdy začínaly boje mezi Albánci a Srby. Zažil jsem nějaké pohotovosti, ale jinak naštěstí nic.
Tahoun Boru ssie národní tým odpískal
MÖNCHENGLADBACH - Byla to chmurná chvilka pro záložníka Mönchengladbachu Iva Ulicha. Tehdejší slávista se na závěr soustředění v Seefeldu dozvěděl krutý ortel - na mistrovství Evropy 2000 nejede.
"Nejsmutnější ze všech jsem ale byl já," přesvědčuje Jozef Chovanec, v té době trenér české reprezentace.
Na poslední přípravu před turnajem odvezl kouč sedmadvacet fotbalistů. Předpoklad byl jasný, s pláčem odjede kvarteto borců. Jenže přišel šok - Chovanec pozval na šampionát také talentovaného ostravského středopolaře Marka Jankulovského. Ten byl ve chvíli, kdy trenér předstoupil s konečným ortelem před mužstvo, na mistrovství Evropy do jedenadvaceti let na Slovensku.
"Najednou bylo ticho. Atmosféra byla hodně nervózní. I pro Chovance," vybavuje si Ulich. "Myslím, že už před soustředěním bylo jasné, kdo na EURO pojede." Takové způsoby však Chovanec i s odstupem času odmítá.
Spolu s Ulichem přišli o velký turnaj Radek Černý, Miroslav Baranek, René Wagner a Pavel Verbíř. Pět zklamaných mužů vyrazilo do nočního Seefeldu. Krátce po oznámení nominace vykládali, že lehce poseděli a jen si trochu zanadávali na nepřízeň osudu.
Po necelých čtyřech letech však Ulich přiznává, že se akce docela protáhla: "Přišli jsme hodně pozdě. Měli jsme po sezoně, povolili jsme si."
Kouč Chovanec o výletu nevěděl, informace se k němu dostala až později. "Neměli moje povolení. Nevrátili se ráno, to ne. Ale dost pozdě, to ano. Bylo to pro ně těžké," pronese. Hořkost v hlase ani neskrývá.
Druhý den se vyřazení fotbalisté sbalili a odjeli do Čech. Ještě předtím čelili otázkám novinářů - vysvětlovali, jak se cítí, mohli se vypovídat ze svého zklamání. Ulich se však vypařil postranním vchodem hotelu a schytal kritiku.
Nezvládl neúspěch, psalo se. Záložník, jinak k médiím vždy velmi vstřícný, se však rezolutně ohrazuje: "Počítal jsem s tím, že na mistrovství nepojedu. Byl jsem smířený. Přečetl jsem si, že jsem to špatně nesl, ale já jsem jen nechtěl, aby se někde objevilo, že ze mě byl cítit alkohol."
Od nominační prohry se Ulichova reprezentační kariéra zabrzdila. Od té chvíle nenastoupil v žádném utkání, pouze ho Chovanec pozval na jeden dvojzápas kvalifikace o postup na mistrovství světa 2002. Duel na Islandu strávil na tribuně, souboj s Maltou v Teplicích mezi náhradníky na lavičce.
V éře Karla Brücknera - ač patří mezi lídry bundesligového Mönchengladbachu - už pozvánku nedostal. "Je konec, jsem stodvacátý hráč," glosuje s úsměvem.
A může vzpomínat. Třeba, jak si zahrál proti brazilským mistrům.

Václav Svěrkoš - Gastarbeiter budí obra (1část)

29. září 2008 v 20:48 | Liyah |  Václav Svěrkoš různé
MÖNCHENGLADBACH - Zapomenuté světlo, poutavý film o naději, připomínají vzpomínky na slávu německého klubu, který se honosí zavazujícím přívlastkem tradiční. Borussia Mönchengladbach se přehrabuje v nádherných zážitcích let sedmdesátých. A dumá, jak je oživit. Co takhle postavit do hlavní role mladého Čecha? Útočník Václav Svěrkoš je připraven!
Bylo to jako na arabském trhu. Nadějný střelec, který řádil jako černá ruka v české lize, se probíral nepřehledným košem plným nabídek. Václava Svěrkoše chtěla půlka mocné fotbalové Evropy. Aspoň to tak vypadalo.
Inter Milán, Lazio Řím, Olympique Marseille, Paris Saint-Germain...
Co klub, to oslnivé jméno. Útočníkovi Baníku Ostrava musel přecházet zrak. Taková plejáda by ohromila i mnohem protřelejší borce, než byl loni na jaře teprve devatenáctiletý kanonýr.
Jeho věk, to byl příslib na dlouhé roky. A gólové zářezy v české lize, jejichž počet pravidelně kolo co kolo narůstal, lákaly.
Sám Svěrkoš se však potkal pouze s jedním z mnoha vyhledávačů talentů Interu Milán. Na schůzku v Praze vzpomíná po roce s lehkým pousmáním: "Moc to nevypadalo, že by mě chtěli koupit."
Byl to už druhý kontakt s jedním z milánských týmů. V šestnácti letech měl Svěrkoš vyrazit na zkušenou do AC. Červenočerný klub o něj měl značný zájem, přesto se akce nakonec nekonala. Pouť zatrhl útočníkův agent Pavel Paska, nepozdávala se mu soukromá iniciativa tehdejšího majitele Baníku Aloise Hadamczika.
Ani tentokrát, přesněji minulé léto, se střelec nevydal do sídla zaslíbeného módě a fotbalu v severní Itálii. Konečnou volbou se nečekaně stal Mönchengladbach, německé město uvelebené pár kilometrů od nizozemských hranic.
Jeho poloha se odráží i na stylu mluvy. Je to podobné jako mezi Čechy a Moravany. V Mönchengladbachu se hovoří Plat Deutsch. "Nikdo nepoužívá spisovnou němčinu," objasňuje teplický trenér František Straka, který v Borussii působil na přelomu osmdesátých a devadesátých let. "Tak je to všude. Když k nám přišel v roce 1989 Thomas Kastenmaier z Bayernu Mnichov, běžely při jeho prvním rozhovoru v televizi německé titulky. Povídal bavorsky a nikdo mu nerozuměl."
Spor o miliony
Gladbach, jak zní zkrácená verze jména osmdesátitisícového místa, zvítězil ve válce rozumu a srdce. Do poslední chvíle zůstali ve hře o Svěrkoše dva zájemci - Borussia a zazobané CSKA Moskva.
Jeden z českých manažerů se ještě snažil přemluvit ostravského hráče k přestupu do Spartaku Moskva. "Mámě slíbil barák." Svěrkoš odmítl, nechtěl obejít agenta Pasku.
Mladík uvažoval, jakým směrem se vydat: buď neodolat vábení velkých peněz, nebo vydělat méně a zahrát si prestižní ligu.
"Chtěl jsem mít větší respekt lidí v Čechách," netají útočník.
V Moskvě by si první rok přišel na dvanáct a půl milionu korun čistého, druhý patnáct a třetí sedmnáct. V Mönchengladbachu vydělá v úvodní sezoně šest a půl a poté postupně osm, deset a jedenáct a půl milionu. Kontrakt podepsal na čtyři roky.
V Rusku by mu nahrály i nižší daně - zatímco v bývalé komunistické mocnosti by platil mezi dvanácti a patnácti procenty, v Německu mu jich z platu měsíc co měsíc mizí celých čtyřicet. Není rovněž tajemstvím, že fotbalisté či hokejisté pracující v Rusku dostávají mzdy na ruku: takzvané černé peníze.
Německá varianta měla přednost. Ač ostravské vedení směrovalo svůj zájem spíše na východ, kde by zřejmě vyinkasovalo ještě větší sumu, bylo rozhodnuto.
Jednoho dne se v Paskově pražské kanceláři ohlásila delegace z Mönchengladbachu. Poklidně probíhající setkání se zadrhlo pouze na krátkou chvíli. Sportovní ředitel Borussie Christian Hochstätter si musel vyslechnout znepokojivý telefonát. Paskovi se ozval sám mocný Jevgenij Giner, boháč, který je prezidentem CSKA.
Tak kdy to doděláme? Tak nějak zněla jeho otázka. Na mysli měl samozřejmě Svěrkošův přestup. Paska mu odpověděl něco ve stylu: Už asi nikdy. A Hochstätter si mohl vydechnout. Za mladíka byl totiž připraven vyplatit pořádně velký balík. Jak objemný, o tom se zprávy dodnes rozcházejí. Ostravské vedení mluví o sto milionech korun, Německo uvěřilo zprávě prestižního magazínu Kicker, jenž uveřejnil částku poloviční.
Správnou verzí je 2,9 milionu eur, tedy necelých sto milionů korun.
"Myslím, že to Borussia pustila do Kickeru schválně, aby nebyl na Svěrkyho takový tlak," uvažuje Ivo Ulich, druhý Čech ve službách klubu.
Další neznámou je podíl bývalého vlastníka Baníku Aloise Hadamczika.
Když prodával nynější kouč hokejové Sparty ostravský klub současným majitelům, měl si prý stanovit podmínku: 50 procent z peněz, které přijdou na konto za přestupy Václava Svěrkoše, nadějného útočníka Michala Papadopulose, reprezentačního obránce Reného Bolfa i záložníků Maria Ličky a Martina Lukeše, připadne jemu.
"Není to pravda. Pan Hadamczik z prodeje žádného hráče Baníku podíl nedostane. Ani ze Svěrkoše," říká šéf ostravského klubu Vojtěch Flégl.
Ve stejném duchu mluví i Hadamczik, který se cítí podobnými dohady velmi dotčen.
"Když jsme Baník prodávali, nechali jsme novým majitelům na kontě sedmdesát milionů. Prodejní cena byla šedesát milionů korun bez dalších závazků," tvrdí trenér hokejové Sparty Praha. "Vše ostatní jsou jen spekulace, domněnky a pomluvy."
Sám Svěrkoš se do vysoké hry patriotů nemíchá. "Nic o tom nevím," tvrdí. Jedno však nepopírá, jeho vztahy s Hadamczikem, dříve velmi vřelé, mírně ochladly. Po přesunu do Německa spolu ani jednou nemluvili.
Útočník však měl v posledních měsících úplně jiné starosti.
Baníček je jednička
Už je to ohraný song. Na začátku angažmá většinou přibrzdí sebevětší talent. Nové prostředí, noví lidé, nový jazyk. Všechno nějak drhne. I Svěrkoš poznal, že si před ním v Německu nikdo nesedne na zadek.
"Není to jako v Čechách. Tam se někdo koupí za velké peníze a hned hraje. Tady ho klidně posadí na tribunu," vypráví Ulich.
Svěrkoše potkala taková nepříjemnost dvakrát, na to nebyl zvyklý. A tak se trápil. Klubu navíc trvalo snad tři měsíce, než mu sehnal lektorku němčiny. "Kdyby nebyl Peki, nemám ji snad dodnes," postěžuje si.
Peki, to je nová Ulichova přezdívka. Vymysleli mu ji spoluhráči Chorvat Sladan Ašanin se Slovákem Igorem Demem. "Jak to vzniklo? To není nic pro děti," řekl středopolař v rozhovoru pro klubový magazín Fohlen Echo, který vyšel před březnovým duelem s Hannoverem.
Paní učitelka je milá dáma. Manželka trenéra rezervy Borussie ví, jak na to. Před třemi lety jako první věc napsala Ulichovi fotbalové výrazy. Doppelpack, to jsou dva góly v zápase. Latte znamená břevno. A tak podobně.
Ve Svěrkošově případě metody ještě vylepšila. Slovíčka týkající se hry vyplnila na tabulku s hřištěm. Abwehr je obrana, Angriff útok, Torjäger střelec. Co víc by mělo dvacetiletého kanonýra zajímat.
"Teď mi nakreslila místnost a nábytek," vypráví. Pokrok je vidět - Svěrkoš rozumí, se spoluhráči může prohodit nějaký ten vtípek, pouze na větší rozhovory před kamerou se zatím necítí.
"Teď už jsem spokojený," pronese. S přítelkyní Janou Pavelkovou si ve městě vzdáleném téměř dvanáct set kilometrů od Ostravy již zvykli.
"Ale na podzim jsem si nadával: Co jsem to udělal? Byla to chyba. Měl jsem zůstat doma," vzpomíná. Baník zůstává klubem jeho srdce, pořád ctí modrou a bílou - a s nadšením sleduje úprk bývalých spoluhráčů za mistrovským titulem.
"Baníček je jednička," prohlásí, když ukazuje ve své ložnici sbírku dresů. Za nejcennější kousek stále považuje triko kamaráda Maria Ličky. I když po zápase s Werderem Brémy dohnal k výměně suverénně nejlepšího kanonýra Bundesligy Brazilce Aíltona.
Tykání s trenérem
Zlom ve Svěrkošově osudu přišel s novým trenérem.
Ewald Lienen byl vyhozen, jeho flek obsadil Holger Fach, dříve vyhledávač talentů Borussie. Byl to právě on, kdo Svěrkoše dlouho sledoval a pronesl zásadní rozhodnutí: Ten kluk se nám bude hodit!
"Můžu říct, že první iniciativa vyšla ode mě. Poradil jsem jim, aby se jeli na Vaška podívat," říká přesvědčivě Straka. Fach i sportovní ředitel Hochstätter jsou jeho někdejší spoluhráči.
Nový trenér dodal Svěrkošovi naději. Hned v prvním utkání po svém nástupu zařadil útočníka do základní sestavy. Česká posila se uvedla: po šesti minutách byla faulována a Borussia kopala penaltu. Od té doby prožívá mnohem lepší časy.
Její nezapomenutelná chvíle přišla v pohárovém souboji se Stuttgartem - tým, který se protáhl až do osmifinále Ligy mistrů, zničil Svěrkoš famózním hattrickem.
"Mám velkou výhodu, trenér mě podrží, oblíbil si mě," netají Svěrkoš. Fach, muž se strništěm a krátkými vlasy, přinesl do mužstva mnohem větší pohodu. Najednou je dovoleno šprýmovat na tréninku, fotbalisté svému trenérovi tykají. "Říkám mu Holger..."
Je to všechno takové domácké. "Gladbach je familiérní klub," povídá Straka. "Hráčům nemůže nabídnout velké peníze, a tak je musí přilákat jinak. Vždycky jsem se tam cítil dobře, byl jsem spokojený."
Oproti dalším německým týmům se v Borussii živí dobrá parta. Žádný z hráčů nevyniká výrazně lukrativnějším kontraktem, nikdo se nepočítá mezi největší hvězdy. Nejuznávanější osobou - aspoň u domácích fanoušků - je Slovák Demo. Když zazní jeho jméno při vyjmenování sestavy nebo když vstřelí gól, diváci jej vyvolávají: Igor Demo, Fussball Gott. Tedy Igor Demo, fotbalový Bůh.
Hukot se nese hlavně z ochozů za jednou z branek. Na této straně jsou kabiny, vchodem v rohu vybíhají borci na hřiště. Tady je umístěna slavná Nord Kurve. Diváci zde stojí, stejně jako na třech čtvrtinách stadionu Bökelberg pojmenovaného podle čtvrti, v níž se nachází. Sedačky jsou pouze na hlavní tribuně.
Bökelberg - to je pojem.
V sedmdesátých letech tady hrál tým, který vládl německému fotbalu. Berti Vogts, Günter Netzer, Allan Simonsen, Jupp Heynckes, samé velké hvězdy. Borussia v té době pětkrát pozvedla stříbrný talíř pro německého krále, dobyla Pohár UEFA a postoupila až do finále Poháru mistrů evropských zemí.
"Neřekl bych, že z toho klub dodnes žije, ale určitě si tady hlídají tu tradici. Borussia je pořád velký klub," poznává dennodenně Svěrkoš.
"Gladbach má punc. Tehdy se tady potkali hráči, kteří dodnes znamenají strašně moc. Byli tak silní, že na ně nestačil ani Bayern," vykládá nadšeně Straka. "Od té doby patří mezi nejprestižnější týmy."
Jako gigant se však Borussia v posledních letech nechová. Spíš jako spící obr..

Tomáš Rosický - Nový plán (2část)

29. září 2008 v 20:42 | Liyah |  Tomáš Rosický různé
Jak pochopit Brücknera
EURO 2004 - to je výzva pro každého. A pro Rosického obzvlášť. "Hrozně se na něj těším," přiznává.
Bude to jiný Rosický než ten, který přišel na velkou fotbalovou party starého kontinentu před čtyřmi lety. Kouč Jozef Chovanec mu tehdy napsal těžkou roli - měl nahradit distancovaného Patrika Bergera. "A já nehrál ani dobře, ani špatně," ohlíží se Rosický. "Ale byla to obrovská zkušenost. Doufám, že se projeví."
Letos už nikoho nahrazovat nebude. On by měl být jedním ze základních kamenů mužstva, které kdekdo řadí mezi favority. "Tahouny ale musí být jiní: Pavel Nedvěd, Karel Poborský, Honza Koller," namítá. "Mají toho za sebou mnohem víc."
To je sice pravda, ale i s ním se napevno počítá. Ty tam jsou doby nekonečných dohadů, zda vůbec mohou v záloze nastupovat vedle sebe Nedvěd a Rosický. "To byl od začátku nesmysl," zlobí se posledně jmenovaný. "Věděl jsem, že můžeme hrát spolu. Já jsem přece úplně odlišný typ hráče. Jinak bych se nad sebou zamyslel."
Do Nedvědovy blízkosti se dostal trochu kuriózně - jako společník kanonýra Vratislava Lokvence na reprezentačních srazech. "Byl jsem takový Šoulův ocásek. Kde byl on, tam jsem byl i já," směje se. "A protože je to velký Pavlův kamarád, byl jsem pořád s nimi."
Jenže dlouho trvalo, než se ti dva na hřišti sladili. Vypadalo to, že se Rosický trochu stydí před slavnějším spoluhráčem, starším o osm let. "Ostych na hřišti jsem nikdy neměl," reaguje rezolutně. Potíž byla jinde. Nějaký čas mu trvalo, než přijal za své záměry velkého stratéga Karla Brücknera. "Měl jsem trochu problémy, abych pochopil, co po mně chce," vrací se do minulosti. Rozkaz zněl následovně: Buď staženější a útoč z druhé vlny za Nedvědem.
Ještě v kvalifikačním utkání v Nizozemsku to Rosický se snahou splnit úkol přehnal. "Chtěl jsem všem ukázat, že dokážu bránit. Jenže jsem byl až moc zastrčený," vybavuje si. Svěřené zadání však postupně plnil čím dál lépe. Až předvedl úchvatné představení v únorovém přátelském zápase v Itálii. Zastínil v něm i Nedvěda, od něhož v závěru převzal kapitánskou pásku. Osm minut nato na horké půdě v Palermu vyrovnal na 2:2. "Myslím, že už jsem na to přišel," pochvaluje si. "Moje spolupráce s Pavlem se stále zlepšuje, oběma nám vyhovuje."
Ačkoli Rosický není žádný Nedvědův nohsled, zahřálo ho u srdce, když se mu záložník turínského Juventusu jednou ozval při pobytu v Dortmundu. Bylo to při utkání Ligy mistrů, v němž se Italové střetli s Galatasaray Istanbul. Nedvěd tehdy vytočil krajanovo číslo. "Zavolal mi z hotelu, ať se za ním přijdu podívat. To mě potěšilo," netají se chlouba Borussie.
Dvojice Nedvěd - Rosický, to by měl být český trumf ve vysoké hře o evropský titul. Mladík s neposednými vlasy však nebude válčit jen za české barvy, ale i za svou budoucnost.
I když to nepřiznají, budou na ni dozajista zvědavi i bohatí nadutci z Bayernu. Ostatně už jednou se spletli - když si Rosického nechali vyfouknout před nosem.
Třeba se zmýlí zas.
TOMÁŠ ROSICKÝ
Narozen: 4. října 1980 v Praze
Výška, váha: 175 cm, 69 kg
Velikost kopačky: 8,5
Hráčský agent: Pavel Paska
Smlouva do: 30. června 2008
Přezdívka: Rosa
sezonaklubzápasygóly
1998/99Sparta Praha2-
1999/00Sparta Praha245
2000/01Sparta Praha143
Borussia Dortmund150
2001/02Borussia Dortmund305
2002/03Borussia Dortmund304
2003/04Borussia Dortmund
Úspěchy
Reprezentační: Účastník ME 2000 v Belgii a Nizozemsku (základní skupina), 32 mezistátních zápasů (7 gólů)
Klubové: Finalista Poháru UEFA (2002), mistr Česka (2000, 2001), mistr Německa (2002)
Individuální: 3. místo v anketě Bravo - nejlepší fotbalista Evropy do 23 let (2000), 1. místo v anketě Talent roku ČR (1999), 1. místo v anketě Zlatý míč ČR (2002), Král ligových trávníků (2000), 1. místo v anketě Fotbalista roku (2001 a 2002)
Táta Koller koupe, přebaluje, krmí...
DORTMUND - Až jednou skončí kanonýr Jan Koller s fotbalem, o práci se bát nemusí. "Půjde na mateřskou dovolenou," směje se jeho partnerka Hedvika Kaňková.
Vysoký útočník má jen ta nejlepší doporučení. Už je to šest měsíců, co do pohádky o hodném bezstarostném Honzovi, který až v cizině získal slávu a uznání, přibyla další postavička. Dlouhán z Dortmundu se tehdy dočkal dcerky - na svět přišla Hedvika II. "Teď má život konečně smysl. Vím, že mám za někoho odpovědnost," praví vážně Koller. "Donedávna jsme byli v cizině sami, teď je to něco úplně jiného."
Když vezme miminko do svých obrovitánských rukou a schová je v náručí, objeví se na baculaté tvářičce šťastný úsměv. "Perfektně se o Heduš stará. Klidně můžu někam odjet," pochvaluje si paní domu.
"Umím všechno: koupu, přebaluju, krmím," vyjmenovává útočník. Dohromady stloukl i dětskou postýlku.
Království malé Hedviky je na koberci v hromádce plyšových hraček. Hned naproti je televize, která často poutá její pozornost. Ne však pohádkami pro nejmenší. "Nejraději má reklamy a teleshopping," kroutí hlavou rodiče. Dálkové ovládání má nejmladší člen domácnosti v oblibě - každou chvíli někam letí. "Ty to tady demoluješ..." směje se Koller.
Jinak se malá Hedvika chová vzorně. "Dobře se hlídá, protože je hodná. Je po tátovi," usmívá se Kaňková. "No jo, já jsem hotový andělíček. Kam mě v dětství posadili, tam jsem byl celý den," směje se Koller. S hlídáním tak není sebemenší problém, v noci se slečna Kollerová nebudí. Ráno vstává podle toho, kdo má zrovna »službu«. "Se mnou se probouzí v sedm, ale s Hedvikou v deset," diví se táta.
"To víš, jsme domluvené," přiletí odpověď.
Ještě než se junior narodil, vyhlásili budoucí rodiče tipovací soutěž. Každý dal stovku a tipl si váhu a pohlaví. Výhra nakonec činila kolem dvou tisícovek. "Získala ji jedna moje kamarádka. Tipovala holku a čtyři kilogramy. A Hedvika vážila asi 4,05," říká energická maminka.
Kollerův spoluhráč Tomáš Rosický sázel na kluka. "V každém případě to bude velký," odtušil před rokem. "Velký to je, ale je to holka," hodnotí svůj odhad. Ke Kollerovým sem tam přijde na návštěvu. "Je strašně pozorný," chválí ho Kaňková. Do náručí však miminko ještě nevzal. "Já se bojím," směje se Rosický.
Malá slečna se už vypravila v mámině náručí na zápas Borussie. "Bavilo ji to," říká Kaňková. Jenže dvojice, která sledovala tátu na trávníku, se rychle stala středem pozornosti. Každý stál o to, aby si drobka prohlédl. "Pořád na ni sahali a fotili si ji telefony," kroutí hlavou Hedvika číslo 1.
Jenže to spadla klec. Obrázky svého potomka česká dvojka v Dortmundu nechce vidět v žádných časopisech ani novinách, a tak mají fotografové utrum. A že se jich hlásilo. "Nechceme žádné fotky, všechny jsme odmítli," říká rezolutně Kaňková.
Ale proč dělat s dcerkou takové drahoty? "Bojíme se o ni," vysvětluje. S bezpečností nemá dobré zkušenosti. Už třikrát přízemní byt se zahradou v domě ležícím pár minut od stadionu navštívili lupiči. Odnesli si cennosti, video, ale i oblečení. "Mně dokonce sebrali i spodní prádlo. Týden jsem se z toho vzpamatovávala," kroutí hlavou Kaňková. Kollerovi zase zmizela medaile za sto gólů, potvrzující místo v Klubu ligových kanonýrů. Lupiči si dřív posvítili i na jeho mercedes. "Pak ho našli někde u rusko-finských hranic," říká útočník. Loupeže jsou v Dortmundu na denním pořádku. Vyprávět by o tom mohl bývalý reprezentant Andreas Möller. "Toho vykradli snad desetkrát," tvrdí Koller.
A tak když není na pár dní doma, máma s dcerou raději nic neriskují. "Jezdíme na hotel," říká Kaňková.
Nové bydlení zatím pár nehledá. Hodně bude záležet na tom, co se bude dít v létě. Mohutný střelec by mohl - podobně jako Rosický - změnit dres. "Zatím nevím, jak to bude, nabídky nejsou," říká Koller. "Uvidíme."
Třeba s bytem vymění i město. Anebo třeba zemi.
Co o něm nevíte...
Když Tomáš Rosický udeří do balonu vnějším nártem pravé nohy, je to báječná podívaná. Na šajtli, jak se ve fotbale takovému kopu říká, by mohl mít ochrannou známku, málokdo jiný ji ovládá tak dokonale jako on. A přesto jeho největší zbraň není darem od fotbalového pánaboha. "Začal jsem takhle hrát až někdy v dorostu," říká záložník.
Jak jste se naučil hrát šajtlí?
Viděl jsem to u nějakého hráče v televizi, už si ani nepamatuju, kdo to byl. Hned jsem si to šel vyzkoušet v tréninku a pak i v zápasech a ono to začalo vycházet. Zkoušel jsem nejrůznější hovadinky, ale šajtle mi zůstala.
V čem je vlastně její největší kouzlo?
Když přihraju normálně, obránce může snáz odhadnout dráhu letu míče a zastavit ho. Jestliže kopu šajtlí, balon letí obloukem. Bek se na to asi nemůže připravit. Není to ale zas tak jednoduchá věc, dá se takhle hrát jen na dobrém trávníku, v blátě dost těžko.
Kterému trenérovi se tato vaše přednost nejvíc líbila?
Trenér Hašek mě vyloženě nutil, abych šajtlí hrál. Hodně pracoval na tom, abych získal sebedůvěru. Všímal si mě i jako asistent u nároďáku. Je to výborný trenér - a bude ještě lepší.
Koho z jiných hráčů uznáváte jako mistra šajtle?
Podobně kope Brazilec Roberto Carlos, ale ten dává strašné rány. Jinak mě nikdo moc nenapadá. Je fakt, že asi nikdo jiný nemá tak slabou levačku jako já. Šajtlí jsem dal určitě víc gólů.
Chcete hru levou nohou ještě vylepšit?
Nechci ji mít jenom na opírání. Na šajtli jsem si zvykl a pomocí ní řeším prakticky všechny situace. Když jsem ale měl potíže se zády, musel jsem levačku využívat víc. n
Pan »Štrajchle« a slečna Katka jménem Radka
Roztomilá přeřeknutí stála na začátku vztahu mezi slavným fotbalistou a kráskou jako ze žurnálu. Byla to první a poslední nedorozumění, která vyprovodila Tomáše Rosického a Radku Kocurovou na společnou cestu.
Seznámili se na reklamním focení firmy Nike. První na tahu byl Rosický, jenž si spletl křestní jméno Kocurové. "Katko..." opakoval vytrvale, než druhé vicemiss Česka z roku 2002 došla trpělivost a opravila ho.
Zanedlouho ovšem zdařile skóre vyrovnala. "Chtěla jsem si hrát na chytrou. Tedy ne, že bych nebyla, ale chtěla jsem to dovršit," vzpomíná Kocurová, jak načerpala vědomosti z Rosického biografie. I když ne tak úplně docela...
"Tomášku, ty tak dobře hraješ štrajchlí," lichotila Rosickému.
"Cože? Čím?" zdvihl obočí záložník.
"No přece štrajchlí, to je tam dole, na noze," dala se do vysvětlování Kocurová. "Až pak mi vysvětlil, že je to šajtle," směje se.
Dnes už by k omylu dojít nemohlo. Hodně se změnilo, vztah se prohloubil. Rosický s Kocurovou zjistili, že je toho tolik, co je spojuje. "Tak třeba jídlo," vyhrkne sympatická hnědovláska. A nejde jen o to, že oba tak rádi mlsají čokoládu. "Když mně něco nechutná, tak jemu taky ne," říká Kocurová. A pak že láska neprochází žaludkem.
Neshodnou se snad jen tehdy, když se chtějí dívat na televizi. "Já mám ráda romantické filmy - a Tomáš ne. Vždycky řekne: Hele, já mám hodně práce. A odejde do pokoje na počítač," líčí Kocurová. Jinak ji partner nezlobí.
Fotbal ji dřív nezajímal, ale s novou známostí začala pronikat do jeho tajů. "Prostě mě to chytlo. Vím i, co je to ofsajd. Naučila jsem se to jako básničku," prozrazuje. Vzápětí loví v paměti a souká to zatrolené pravidlo ze sebe. "Tak jako básničku jsem to zrovna nerecitovala," prohodí sebekriticky, když skončí.
Kdyby však nevěděla, přispěchá určitě na pomoc Rosického maminka Eva, se kterou si padla do oka. Všichni vědí, jak moc utkání prožívá. Jednou hodila kabelkou a ta skončila několik řad pod ní. "Společně si zakřičíme," povídá Kocurová. Před Rosického tatínkem Jiřím, bývalým obráncem, se však trochu stydí. "Bojím se, abych neřekla nějakou hloupost a nebyla z toho ostuda," přiznává.
Rosický a Kocurová - to je asi nejsledovanější pár ze světa českých sportovních celebrit. Poté, co se rozpadl svazek hokejisty Jaromíra Jágra a Andrey Verešové, obrátily se reflektory dotěrného zájmu na ně. Bulvárním tiskem se začaly šířit divoké zprávy. Třeba o tom, že Rosický platí přítelkyni letenku za 45 tisíc. "Pravda o vztahu Radky a Tomáše," zněl jeden z titulků.
"Nechci, aby se mi někdo rýpal v soukromí," je nekompromisní český reprezentant.
Stejný názor záhy získala i Kocurová. Rodačka z Karviné se trochu zmateně rozkoukávala mezi pražskou smetánkou. "Byla jsem naivní, najednou jsem se ocitla v jiném světě. Novináři se mnou jednali jako s nějakou hloupou modelkou. Dělali si, co chtěli," stěžuje si. "Nevím, kde bych skončila, kdyby mi Tomáš neukázal jinou cestu," netají se vděkem.
Zamilovaná dvojice raději pozornosti uniká a užívá si svých radostí v ústraní. Jenže ono jich zas tolik není. Škrtá je náročný program, jenž mladou fotbalovou hvězdu zaměstnává. Kocurová za ním vyráží třeba jen jednou za měsíc. "Nemá cenu, aby přijela na deset dní a já byl osm z nich na zápasech a soustředěních," říká Rosický. "Je mi strašně smutno, když musím pryč. Myslím na to už dva dny před odjezdem," přiznává Kocurová.
Chvíle loučení by si však mohli odpustit - kdyby bydleli společně. To je však hudba budoucnosti. "Ještě se necítím na to, abych s někým žil. Zatím mi to takhle vyhovuje. Vždycky se těším se na to, až Radka přijede" povídá Rosický. "Jindy mi zase nevadí, když jsem dva týdny sám. Anebo přijedou kamarádi," dodává.
"Lidé se mě už ptají, kdy bude svatba. Vždycky se začnu smát, vždyť je mi teprve třiadvacet," říká Kocurová. "Každý den si voláme, takže to odloučení není tak strašné."
Navíc má svou práci. Nepatří mezi mladé dámy, které nemají na starosti nic jiného než pečovat o fotbalisty. Je zaměstnána v agentuře pořádající závody v extrémních sportech.
Jednou by se však ve sluchátku mohlo ozvat: Haló, volá Londýn. Co pak?
"Ani nevím, jestli by Radka byla ochotná všeho nechat a být se mnou. A ani to po ní nechci žádat," tvrdí Rosický.
"Kdyby Tomáš vyloženě chtěl, starala bych se o něj," povídá Kocurová.
"Vždyť ho přece miluju."
zdroj: hattrick.cz

Tomáš Rosický - Nový Plán (1část)

29. září 2008 v 20:39 | Liyah |  Tomáš Rosický různé
DORTMUND - Bude to pořádně horké léto. Čeká se velký třesk. Zázračný mladík by měl po mistrovství Evropy změnit dres. Jako na potvoru však zažívá sezonu nejistou jak aprílové počasí. Dostává v ní jeden štulec za druhým. Zlomená ruka, s níž ho odnesli z trávníku jen tři měsíce před velkým fotbalovým svátkem, byla tím nejtěžším. Přesto se Tomáš Rosický, třiadvacetiletý záložník Borussie Dortmund, oklepal a znovu se pustil do boje. "Jsem zpátky," hlásí.

Cristiano Ronaldo - Stigma slávy

29. září 2008 v 20:33 | Liyah
Jak si budou v Manchesteru United pamatovat rok 2004? Díky této větě: "Je jenom jeden Ronaldo." Uslyšet takovou poklonu v devatenácti letech, to už něco znamená. Cristiano Ronaldo to štěstí měl.
Bílé botky září do dálky, celý parket si pronajal skvělý tanečník. Krok sun krok a ladná pirueta.
Ty nohy okouzlily celou Anglii. Uhranuly dokonce i režiséra televizního magazínu Premier League, takže je v
detailu zařadil do znělky.
Slavný pár dolních končetin stojí od loňského srpna 600 milionů korun. Spatříte je každou druhou sobotu na Old
Trafford, na jevišti zvaném Divadlo snů. Jejich majitel se pomalu stává zdejším sólistou.
Poražený vítěz
Před rokem se v hlavním městě Portugalska otevíral zrekonstruovaný stadion Josého Alvaladeho. Architektonický
skvost se domácí Sporting Lisabon rozhodl pokřtít ve velkém stylu: přátelským duelem proti Manchesteru United.
Čerstvý mistr Anglie přijel v nejsilnějším složení, v generálce na ligu však propadl. Prohrál 1:3 a jeho obránce
nejvíce trýznil mladík s melírem ve vlasech a známou jmenovkou na zádech: Ronaldo.
"Na zpáteční cestě domů se v letadle nemluvilo o nikom jiném," vzpomíná Alex Ferguson, kouč Rudých ďáblů, v jehož
hlavě tehdy uzrálo okamžité rozhodnutí. Za pár dnů se byl teprve osmnáctiletý jinoch představit v Manchesteru
coby čerstvá akvizice. "Musel jsem pospíchat. Už jsme ho sice sledovali dlouho, ale po tom zápase stoupl zájem
Chelsea a Realu Madrid. Kdybychom otáleli, ztratili bychom ho," prozradil Ferguson.
"I já ho chtěl do mužstva, ale tolik peněz jsme neměli," přiznal Arséne Wenger, manažer Arsenalu.
I dál šlo vše ráz na ráz. Premiéra na Old Trafford a vzápětí i v portugalském národním týmu. "Jsem průkopník. V
tomhle klubu ještě žádný Portugalec nehrál," uvědomil si Ronaldo historické souvislosti.
Rok se s rokem sešel a velvyslanec hlásí: Poslání splněno.
Pohár za hlavičku
Musel uspět. Byla to nutnost. Ke slávě byl prostě předurčen, odjakživa si ji nese s sebou jako stigma. Neustále
je s někým srovnáván. Pokaždé se najde kdosi, koho by měl napodobit. Anebo překonat.
Ve Sportingu měl nahradit krajana Luise Figa. Je stejně posedlý láskou k míči. Mazlí se s ním a občas zapomene,
že na hřišti jsou i spoluhráči...
Rovněž v jeho novém působišti se rozjela hra o nástupnictví. Pryč už je David Beckham a opona se pozvolna
zatahuje nad celou epochou nepřemožitelných Rudých ďáblů 90. let. Stopy příští éry se míhají i v rétorice mocného
principála Fergusona: "Když s Cristianem budeme mít trpělivost, dokáže jednou stejné věci jako Ryan Giggs." Aby
svůj klenot nezničil, ukládá jej často do šperkovnice. Proto občas dochází k paradoxním situacím. Ronaldo jednou
oslní, příště však zdánlivě nepochopitelně sedí na tribuně.
Bláznivý kolotoč událostí kolem nové modly se proto najednou zpomalil. Co dříve stíhal za týden, dnes trvá
měsíce. A nadcházející etapa se nejspíš natáhne na několik let.
Ronaldo by měl posvítit na cestu. Už na jaře, kdy oheň pod kotlem Rudých ďáblů uhasínal, se odvážný mladík pustil
do zdánlivě ztracené mise. Zatímco spoluhráči připomínali umdlévající primadony, Ronaldo překypoval tvůrčím
elánem. Nakonec zachránil celou zpackanou sezonu.
Manchester United hrál finále Anglického poháru - po pěti letech. Naposledy to dokázal ve zlatém roce 1999, kdy
zároveň triumfoval i v lize a Champions League. Letos zbyla jen jedna fronta - a v čele marškumpanie elegantní
vojevůdce.
Těžkopádné beky Millwallu boural jako šachové figurky, bravurně se vyhýbal jejich jiskřivým skluzům a navrch
připojil vítěznou trefu. Hlavou!
V jediném duelu předvedl, co všechno se za rok v Anglii naučil. "V takové formě ho nikdo nezastaví," žasl kolega
Paul Scholes. "Byl jsem rád, že mě vystřídali," odplivl si Robbie Ryan, totálně vyčerpaný obránce londýnského
soupeře. Jen další hrdina Ruud van Nistelrooy, který dal ve finále dva góly, zchladil spoluhráčův optimismus.
"Ještě musí vyrůst," prohlásil.
"Teď chci vyhrát Premier League," vyslovil Ronaldo neskromné přání, k jehož realizaci může sám nemalou měrou
napomoci.
Pak svlékl ohnivě rudý trikot a na čas navlékl jiný, stejně cenný.
Forca! Forca!
V temperamentním rytmu písně Forca od krajanky Nelly Furtado, která doprovázela letní klání, rozhýbal Ronaldo své
boky i na známé scéně. Portugalci hostili poprvé v historii evropský šampionát a prahli po titulu. Figova
generace jim ho měla přiblížit a Ronaldova pojistit. Plán ztroskotal na první a pak až na poslední překážce. V
obou případech šlo o Řeky.
Na Ronaldova kouzla se však nezapomene. Dal dva góly a oba zase hlavou. Odnesl si stříbro, místo v ideální
jedenáctce turnaje a navrch porci obdivu celé Evropy.
Teď už opět dlí ve svém druhém domově za průlivem La Manche. Nejde do neznáma. Prubířský kámen už úspěšně
minul. "Potřeboval čas, ale zvykl si. V hlavě to má srovnané," pochválil ho Ferguson. "Už jsem na tom lépe než na
začátku," přitakal jeho chráněnec.
Zdálo by se, že je dítětem Štěstěny. A přece: "V Anglii mám dva nepřátele. Počasí a jídlo." Ani v Manchesteru
však neprší každý den a vánoční krocan také časem zachutná.
Autor je komentátorem stanice Galaxie Sport
Sedmička znamená úspěch
Ve většině klubů je posvátným talismanem dres s číslem 10. Do skříňky jej obřadně ukládají špílmachrům,
kapitánům, největším hvězdám.
V Manchesteru United má stejnou hodnotu tričko se sedmičkou na zádech.
Numerologickou tradici založil George Best. Už jeho příjmení upozorňuje na výjimečnost fotbalového bohéma. Jeho
debut na podzim roku 1963 nadchl všechny očité svědky. Manchester United se už úplně vzpamatoval z letecké
tragédie, při níž zahynulo několik výrazných talentů. Best mezi nimi nebyl. Sedmička přece nese štěstí.
Brilantní driblér si však jeho přízeň vybral hned u kolébky, kde ho obklopily štědré fotbalové sudičky. Svůj ryzí
talent nakonec promrhal na divokých flámech ve společnosti krásných žen a moře whisky.
Přesně čtyřicet let po památném křtu vyběhl na trávník Old Trafford mladík jménem Cristiano Ronaldo. Na dresu
číslo 7, do vínku dar od Boha. Když se v průběhu druhé půle vysvlékl z teplákové soupravy a postával u postranní
čáry, v hledišti to zašumělo. A s každou další minutou, kterou pak strávil portugalský míčový šaman na hřišti, se
zvědavé mručení měnilo v nadšený ryk. Nakonec Ronaldovu půlhodinovou premiéru ocenily tribuny aplausem, při němž
praskaly ušní bubínky. Pamětníci hned připomínali: Ani Best neměl tak radostný debut. "A to je mu teprve
osmnáct," vydechl protřelý kouč Alex Ferguson.
Že by magické kouzlo čísla 7?
Možná. Vždyť ani v éře mezi Bestem a Ronaldem nelétal tenhle dres ve vzduchoprázdnu.
Nejdříve si jej vyhradil vážený vůdce Bryan Robson, dlouholetý kapitán v klubu i v reprezentaci. Poté se
sedmičky ujal Francouz Eric Cantona, jehož později fanoušci vyhlásili nejlepším klubovým hráčem všech dob.
A po něm převzal štafetu David Beckham, klenot z říše místních odchovanců.
Na obzoru je tedy nový Best. Nový Robson. Nový Cantona. Nový Beckham. Třeba jich jednou bude sedm. Sedm statečných.
zdroj: hattrick.cz

Tomáš Rosický - Obyčejná hvězda (2část)

29. září 2008 v 20:20 | Liyah |  Tomáš Rosický různé
TOMÁŠ ROSICKÝ
Přijde-li řeč na Tomáše Rosického, Uli Hoeness, německá legenda a sportovní ředitel Bayernu, se zachmuří. Když se před dvěma lety rozpoutala mezi nejslavnějšími německými kluby bitva o mladého sparťanského záložníka, mnichovský obr neuspěl. Nepostavil se totiž půlmiliardové nabídce Borussie Dortmund. Dnes bych do toho souboje šel, tvrdí Hoeness. Tak je český fotbalista v Německu ceněný.
Tomáš Rosický se narodil 4. října 1980 v Praze. Jeho otec Jiří byl obráncem Sparty, s kterou získal mistrovský titul. O tři roky starší bratr Jiří hraje také profesionálně, nyní působí v rakouském Bregenzu.
Tomáš začal s fotbalem v šesti letech v Kompresorech Praha, které záhy vyměnil za dres Sparty. V osmnácti letech poprvé nastoupil za první mužstvo, v Poháru ČMFS proti Slavii. Se Spartou získal tři české tituly a na začátku roku 2001 přestoupil do Borussie Dortmund, s níž ovládl v roce 2002 Bundesligu. Za českou reprezentaci si zahrál na mistrovství Evropy v roce 2000. Dvakrát se stal Fotbalistou roku (2001, 2002), jednou zvítězil v anketě Zlatý míč ČR (2002).
Tomáš Rosický je svobodný, má přítelkyni Radku Kocurovou, druhou vicemiss Česka roku 2002.
Život v městečku pod horami se uzavírá
Zácpy, troubení aut, ulice ucpané lidmi. Prostě shon velkoměsta. Kdo by po něm toužil? Kdo by ho vyměnil za život v dvacetitisícovém rakouském městečku, na jehož klid dohlížejí majestátní alpské vrcholy?
Někdo takový se najde. Co třeba Jiří Rosický, o tři roky starší bratr záložníka Borussie Dortmund a české reprezentace, jenž už tři roky válí rakouskou ligu za tým Bregenzu?
V létě mi končí smlouva. Už jsem rozhodnutý, půjdu pryč, říká přesvědčivě, přestože mu klub nabídl prodloužení kontraktu. To bylo minulý rok koncem září. Hráli jsme Intertoto Cup a po něm se doslechli, že mám nějaké nabídky. Chtěli, abych podepsal na další tři roky.
Jenže staršího z bratrů Rosických ženou pryč z Bregenzu dva faktory.
Za prvé zase touží po životu v rušném prostředí. Vyrůstal v Praze, kterou v devatenácti letech vyměnil za ještě větší město. Podepsal smlouvu se slavným Atlétikem Madrid. V Bregenzu to bylo hrozné hlavně první rok. Nemohl jsem si zvyknout, vzpomíná. Pak už to bylo lepší. Je to přece jenom krása. Ty hory kolem...
Druhý důvod záložníkova rozhodnutí jsou ambice. Po třech letech boje o záchranu v rakouské lize se cítí na vyšší hru. Zase jsem si obnovil návyky, které jsem měl před lety, netají.
Ale o jakém znovuzískávání dovedností vlastně mluví? Jiří Rosický je takový fotbalový smolíček. Zranění se pomalu nedopočítá, jeho prokletím se stala kolena. Začalo to úrazem v rezervě Atlétika Madrid, jehož vážnost ještě zvýšil diletantský zákrok španělských lékařů. V posledních sezonách se zdraví jakžtakž umoudřilo.
Až letos po zimní přípravě se opět ozval kotník a koleno, s kterým musel záložník na artroskopickou operaci. Celou přípravu jsme absolvovali na umělé trávě, což mi nepřidalo. Ale budu v pořádku, tvrdí.
Přesto ho trenér Bregenzu občas posadí na lavičku. I když se stal za tři sezony stálým členem základní sestavy. To víte, neprodloužil smlouvu. Klub ho trochu zkouší. To se dělá všude na světě, říká hráčův otec, Jiří Rosický starší.
Jeho syna však už Rakušané nezlomí - odchod z Bregenzu se blíží.
zdroj: hattrick.cz

Tomáš Rosický - Obyčejná hvězda (1část)

29. září 2008 v 20:19 | Liyah |  Tomáš Rosický různé
Chodí s jednou z nejkrásnějších českých dívek. V Německu ho překřtili na Malého Mozarta či na Malého Císaře. Kope do míče jako málokdo druhý. Přesto o sobě tvrdí, že je nezajímavý. Jsem obyčejnej člověk. Jen trochu umím fotbal, říká Tomáš Rosický, dvaadvacetiletá hvězda Borussie Dortmund.






Jeff Dunham a Peanut - Arguing With Myself

29. září 2008 v 19:42 | Liyah |  Jeff Dunham - Videa
_____________________________________________________________________
↑ No není toto dokonalost? Pro ty co to neví tak tady Jeff improvizoval! ↑